Po dlouhé odmlce Liu pokračoval ve své výpovědi. „Čchien pokud vím, nikoho nezabil," prohlásil.

„Lháři!" vykřikl soudce Ti. „A co víš o okresním náčelníkoví Panovi, který tu byl zbaběle zavražděn?"

„Tato vražda," odpověděl Liu, „překvapila mého pána stejně jako mě."

Soudce se na něho podezíravě zahleděl.

„My jsme samozřejmě věděli," pokračoval Liu spěšně, „že Jeho Excelence Pan chystá plán, jak připravit Čchiena o jeho postavení. Ale protože soudce Pan měl s sebou jen jediného pomocníka, můj pán ho několik dnů nechal. Chtěl vyčkat a přesvědčit se, jaké kroky podnikne. Pak jednoho rána přiběhli dva naši lidi do paláce, že na břehu řeky našli tělo soudce Pana.

Můj pán se velice rozezlil, protože věděl, že lidi budou odpovědnost za tu vraždu svalovat na něho. Rychle sepsal falešné hlášení pro prefekta, v němž uvedl, že soudce Pan a šest mužů domobrany se pustilo přes řeku, aby zatkli jednoho vzbouřeného ujgurského náčelníka, a přitom byl soudce zabit v boji. Šest Čchienových mužů se podepsalo jako svědci..."

Soudce udeřil kladívkem do stolu. „Ještě nikdy jsem neslyšel takovou řadu do očí bijících lží!" vykřikl hněvivě. „Dejte tomu lotrovi pětadvacet ran bičem!"

Lin začal protestovat, ale velitel biřiců jen okamžitě udežil do tváře. Biřici strhli poradci Liu šaty a obnažili záda, povalili ho na zem a vzduchem zasvištěl bič.

Tenká žíla se hluboce zařezávala do masa. Liu zoufale křičel, že mluví pravdu.

Po patnácté ráně soudce zdvihl ruku. Věděl, že Liu nemá důvod krýt svého padlého pána, a jistě už pochopil, že by ho z každé lži stejně usvědčili ostatní uvěznění. Ti ho chtěl jenom natolik zmást, aby řekl všechno, co ví. Byl přesvědčen, že patnáct ran bičem je patrně jen zlomek, který tento darebák zasluhuje.

Velitel podal Liuovi šálek hořkého čaje. Soudce pak pokračoval ve výslechu. „Jestliže je pravda to, co říkáš, proč se tedy Čchien Mou nepokusil odhalit skutečného vraha?"

„To nebylo třeba," odpověděl Liu. „Pán věděl, kdo ten odporný čin spáchal!"

Soudce Ti pozvedl obočí.

„Tvoje výpověď je čím dál tím absurdnější," poznamenal suše. „Když tvůj pán věděl, kdo je vrah, proč ho nezatkl a nepředal ho prefektuře? To by mu bylo získalo důvěru úřadů."

Liu potřásl sklíčeně hlavou.

„Na tuto otázku, Vaše Ctihodnosti, může odpovědět jen sám Čchien. Můj pán se s námi sice radil o méně významných záležitostech, ale nikdy nám neřekl ani slovíčko, když šlo o věci skutečně důležité. Vím, že ve všech věcech zásadní povahy se dal vést člověkem, jehož totožnost jsme nikdy nebyli s to odhalit."

„Myslel jsem," podivil se soudce Ti, „že Čchien byl zcela schopen řídit své záležitosti sám. K čemu by potřeboval nějakého tajemného rádce?"

„Můj pán", odpověděl Liu, „je chytrý a statečný člověk a ve vojenském umění je skutečný mistr. Ale koneckonců, naroidl se a byl vychovaný tady, v malém pohračničním městě. Co my tady v Lan-fangu víme o tom, jak jednat s prefektem, jak se obracet na ústřední úřady? A právě vždycky po návštěvě toho cizince udělal můj pán některý z mnoha chytrých tahů, jimiž odvracel prefektovy zásahy do zdejších záležitostí."

Soudce Ti se k němu naklonil a zeptal se věcně: „Kdo je ten tajemný rádce?"

„V posledních čtyřech letech", řekl Liu, „ho přijímal můj pán potají pravidelně. Pozdě v noci mě vždy poslal k postranní bráně našeho paláce, abych strážným řekl, že očekává hosta, která má být ihned uveden k němu do knihovny. Návštěvník přicházel pěšky, v mnišském hávu a s černou šálou omotanou kolem hlavy. Nikdo z nás nikdy neviděl jeho tvář."