Olun-čchun je jednou z 55 menšinových etnických skupin v Číně. Má méně než deset tisíc příslušníků, kteří žijí hlavně v pohraničí mezi Autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko a provincií Che-lung-ťiang, dále v Autonomním okrsku Chulunbel ve Vnitřním Mongolsku. Olun-čchunové je šikovným národem a dokážou zhotovit z břízové kůry nádherné umělecko-řemeslné předměty, jako oblečení, boty, krabičky, košíky, skříňky, kbelíky a dokonce i loďky. Se změnou životního a výrobního způsobu je ale stále méně lidí ovládajících toto řemeslo. V dnešním pořadu bych se rád spolu s vámi podíval do střediskové obce Tuzami, kde Olun-čchunové usilují o záchranu tohoto starobylého lidového řemesla.
Obec Tuzami leží na rovině, obklopené horami. Tam žijí většinou příslušníci etnika Olun-čchun. Ve velkém sále uprostřed obce a si šedesátiletá žena vede kurs pro mladé ženy. S břízovou kůrou, nůžkami a jehlou v ruce zhotovila pěkný kbelík za necelou hodinu.
Instruktorka kursu se jmenuje A-dži-lun. V obci Tuzami je proslulou odbornicí na výrobky z březové kůry. V jejím domě jsme viděli nejrůznější předměty z březové kůry. Jak nás A-dži-lun informovala, Olun-čchuové kdysi obývali hluboké hory a živili se lovem zvířat. Jejich tradiční obydlí byla obklopená březovými lesy. Kvůli hebkosti a otěruvzdornosti březové kůry začali ji používat k výrobě veškerých předmětů denní potřeby.
Příslušníci skupiny Olun-čchun se před padesáti lety odstěhovali z hlubokých hor a usadili na rovině. Nový život je pohodlný a veškeré potřeby lze koupit na trhu. Paní A-dži-lun se ale nevzdala řemesla březové kůry. Řídí se pravidlem, že každý den musí zhotovit nejméně tři předměty z březové kůry. Největším problémem je zajistit zdroj březové kůry.
„Musím jít do hor a sbírat březovou kůru. Cesta je dlouhá asi deset kilometrů. Jdu vždy s dvěma třemi ženami. Na cestu se musíme vypravit časně ráno a bereme sebou jídlo a vodu. Sbíraní kůry je velmi těžká práce a musíme jí pak odnest do vesnice na zádech."
Před padesáti lety se příslušníci etnika Olun-čchun nacházeli v etapě primitivního společenství. Měli v horách velmi zaostalé výrobní a životní podmínky. Zatímco teď už zaznamenávají rychlý hospodářský rozvoj na místě, kde mají svá nová obydlí. Užívají si moderního způsobu života a nechybí jim žádné výrobní a životní potřeby. Proto je stále méně příležitostí k výrobě předmětů z březové kůry.
Paní A-dži-lun má obavy z toho, že lidí ovládajících tohle řemeslo bude čím dál tím méně. Proto se rozhodla, že tahle tradice nesmí vymizet a ve volném čase vede pro mladé ženy kurs výroby předmětů z březové kůry. V současné době má pět učnic, které projevují o toto řemeslo velký zájem.
Paní A-dži-lun je tím potěšena, že všech pět učnic v podstatě zvládlo techniku za několik let. 38letá paní He Xiaojing nám řekla, že se řemeslo březové kůže učí s cílem, aby se zachovalo a dále rozvíjelo.
„Obávám se, že nikdo jiný nebude toto řemeslo umět, když zemřou řemeslníci starší generace. Ráda bych se mu naučila, aby se toto řemeslo mohlo zachovávat a rozvíjet."
Místní vláda v obci Tuzami rovněž podporuje úsilí o ochranu řemesla březové kůry. Ve velkém sále obce organizuje kurs a zve paní A-dži-lun jako učitelku, aby bylo vyučeno ještě více lidí.
Obec Tuzami zaznamenala v těchto letech rozvoj turistického ruchu. O řemeslné výrobky z březové kůry se zajímá stále více cizích turistů, kteří jsou ochotni koupit je jako upomínkové předměty. To se stává hnací silou rozvoje starobylého lidového řemesla. Zástupce vedoucího obecního výboru A-dong nám řekl, že výrobky z březové kůry jdou na odbyt a že je zajištěn jejich nákup od místních řemeslnic.
„Chtěli bychom podporovat místní hospodářství rozvojem tohoto tradičního řemesla. Roční příjmy na hlavu jednoho rolníka a pastevce jsou zatím velmi nízké. Nemáme k dispozici žádný jiný podnět než rozvoj řemesla březové kůry, které je pokladnicí našich kulturních tradic."
|