J.H. Pokud si s sebou na návštěvu Pekingu vezmete jakéhokoli tištěného průvodce, dočtete se zpravidla o nejméně deseti nejvýznamnějších místech, památkách a atrakcích, které byste při pobytu v Pekingu neměli opominout. Kromě nejslavnějších stavebních skvostů, jakými jsou Zakázané město, lamaistický chrám, Letní palác, Chrám nebes, ulice Liulichan a Velká zeď v blízkosti Pekingu, jsou mezi těmito význačnými jevy, které jsou pro Peking charakteristické, ještě dva, které však představují – na rozdíl od architektonických divů – jiný druh zážitku. Mám na mysli proslulou a skvělou pekingskou kachnu a vedle toho také neméně slavnou pekingskou operu.

Požitek ze skvěle propečené a v tenkých plátcích podávané pekingské kachny vám při nejlepší vůli prostřednictvím rozhlasových vln nabídnou nemohu. S pekingskou operou je to o něco snazší. Z té vám mohu poskytnout alespoň malou ukázku její zvukové složky.

Představení pekingské opery se pořádají v divadelním sále, který se nachází v přízemí hotelu Liyuan, asi dva kilometry na jihozápad od náměstí Tian´anmen. Už při příchodu do tohoto prostoru ani na chvilku nezapochybujete, že se stanete svědky atrakce přichystané především pro zahraniční turisty. V publiku mají velkou převahu tváře hostů z celé řady zemí, ve foyeru zaznívá více angličtina, nežli jazyk domácích obyvatel.

Dříve, než samotné představení začne, mile vás překvapí dvě skutečnosti. V předsálí jsou stolečky, u kterých sedí, pomalu a soustředěně se líčí herci, které po chvíli na jevišti spatříte. Ve světle malých lamp si na tváře nanášejí výrazně barevné čáry a plochy, které obsahují svou barevnou i tvarovou symboliku. Můžete si je při tom vyfotografovat.

Poté, kdy vstoupíte do sálu, zjistíte, že první dvě úrovně odstupňovaného hlediště jsou vybavena stoly, na kterých jsou misky s drobným občerstvením, ořechy, pečivem, ovocem. Zručný číšník vám do šálků s čajem naleje vodu z konvice, která je vybavena neobyčejně dlouhou nálevkou.

Zvukové ukázky, které až dosud v našem pořadu zaznívají, pocházejí z první části představení, v němž se odehrává jeden z klasických příběhů čínské opery. Mocný císař se v něm chystá k boji proti velké přesile nepřátel. Během ranního rozhovoru se mu císařovna snaží tento záměr rozmluvit. Marně. Jsouc nešťastna – spáchá nakonec sebevraždu mečem, který císaři vytrhne z ruky.

Kromě typického zpěvního projevu, zaznívají v průběhu představení i recitativy.

Onen zvláštní pěvecký projev, který je pro ucho posluchače, jenž je přivyklý například italskému bell cantu, opravdu nezvyklý a přiznejme nepříliš libozvučný, tedy kromě hudební složky je představení pekingské opery založeno na bohatě zdobných kostýmech progatogistů a – jak už bylo řečeno – na jejich výrazně a složitě vytvořených líčených maskách. Rovněž pohyby herců, každé hnutí ruky a jednotlivých prstů, jsou zvýrazněny a obsahují bohatou symboliku, jakkoli její detaily zůstávají nezasvěcenému divákovi utajeny.

Druhá část představení je však odlišná. Nejedná se v ní už o pekingskou operu, ale o pantomimické ztvárnění jednoho z příběhů o opičáku Sunovi. V jednoduché zápletce, při které hbitý opičák vzdoruje – vítězně –osmi bojovníkům, jsme svědky pantomimických klaunérií, které mají ve své podstatě mnoho společného s klasickou italskou comedií dell arte. Promítají se do ní artistická čísla, skoky a přemety, prvky bojového umění a žonglérské dovednosti, vystupují zde bizarní postavy na chůdách a figury s dlouhýma rukama. Za prostého zvukového doprovodu bicích nástrojů se odvíjí klaunérie, která odkazuje na ty nejlepší tradice – a to nejen čínského divadla, její kořeny jsou propletené s podobnými vystoupení, jichž můžeme být svědky v mnohých koutech světa.

A na závěr ještě krátce – názor dvou českých diváků, kteří představení sledovali se mnou.

Pořad o čínské opeře pro pořad Čínské zajímavosti připravil Jiří.