Základy čínského dramatu se začínají objevovat už v tchanské době (618-906) ve formě lidových maškarád, pantomimických výstupů nebo žertovných dialogů. Tyto lidové začátky navždy vnesly do čínského divadla silný prvek improvizace. Odtud pochází volnější struktura her, snad i záliba ve fantastických kostýmech a silném líčení tváří. To poslední postupně přerůstá v ryze funkční a estetický prostředek charakterizace jednotlivých postav. Lidový původ čínského divadla indikuje i prázdné jeviště bez kulis, kde si herec s několika rekvizitami musí svou mimikou vytvářet herecký prostor. Čínské divadelní umění je silně ovlivněno take baletem císařského dvoru a hudebními a tanečními výstupy, obvykle doplněnými zpěvem. Jako poslední se v čínském dramatu vyvíjí epická složka, jenž poskytla dramatickou zápletku a potřebné mluvené slovo.

Pravděpodobně tato chronolgická posloupnost jednotlivých prvků navždy vtiskla čínskému divadlu charakter syntetického útvaru, kde dominují složky hudební, taneční, pěvecké, mimické nebo i akrobatické nad epickými a narativními.

Pravděpodobně už sa Sungů (960-1276) se mnoho různých vzdělanců věnovalo skládání lidové literatury. Vydělávali si tím na každodenní chléb nebo je tyto literární formy prostě přitahovaly. To přispívalo k zvýšení literární úrovně lidové slovesnosti.

Skutečné drama se rozvíjí za vlády mongolské dynastie Jüan (1271-1368), ve 13. století. Za Mongolů příliv vzdělanců, zabývajících se populární literaturou podstatně vzrostl, protože Mongolové na delší dobu zastavili státní zkoušky a při obsazování úřadů dávali přednost cizincům. Proto se vzdělanci vice věnují dramatu. V jeho áriích totiž nacházejí možnost uplatnit svůj básnický talent. Kromě toho drama jim umožňuje přímý styk s obecenstvem a z jěviště mohou přímo vyjadřovat své pocity. Divadlo se za dynastie Jüan stává velmi módní záležitostí. Vzniká obrovské množství her, z nichž se do dneška zachovalo jenom kolem 200 kusů.

Nejvýraznějším úspěchem jüanského dramatu bylo ča-tü, což je poetické drama s hudebním doprovodem. Z této doby pocházejí mistrovská díla "Letní sníh" od proslulého dramatika Kuan Chan-Čchinga a "Příběh západní komnaty", kterou napsal další mistr ča-tü, Wang Š'-tu.

Příběh západní komnaty je silně ovlivněn romantickou prózou pod názvem Příběh Jing-jing, z dynastie Tchang. Tento milostný příběh, jenž vypráví o lásce, setkání a odloučení napsal básník a prozaik Jüan Čen. Pokud jde o námět, zápletku a postavy, některé epizody tohoto díla zcela určitě ovlivnily slavné čínské drama Příběh západní komnaty.

Tato hra je ukázkovým dílem, o němž se již v jüanské době hovořilo jako o vrcholu divadelního umění. Vypraví příběh studenta Čanga Šenga, který se v ústraní kláštěra připravuje na zkoušky. Tam potkává slečnu Jing-jing, dceru prvního ministra Cchueje. Mladí lidé se do sebe zamilují. Jing-jing se posléze stává rukojmí loupežníků a její matka prohlásí, že svojí dceru provdá za kohokoliv, kdo jí zachrání. Odhodlá se k tomu student Čang Šeng. Za pomocí svých přátel osvobodí Jing-jing, ale její matka odmítne splnit svůj slib a provdat dceru za chudého zachránce. S pomocí služky Červenky zamilovaný pár překonává různé překážky, včetně svazující morálky, kterou jim vštípila feudální společnost. Nakonec se jim podaří se potkat.

Drama je útokem na feudální morálku, podle které láska by neměla být základem manželství a která brání touze dvou mladých lidí vzít se z lásky. Současně je symbolem dobového klišé, kdy se na první pohled od sebe zamiluje talentovaný mladý vzdělanec a mladá krásná dáma.

Wang Š'-tu (asi 1260-1336) napsal mnoho divadelních her. Do současnosti se zachovalo čtrnáct jeho her, ze kterých je za nejlepší považován Příběh západní komnaty.