Ve městě Šiao-kan ve středočínské provincii Chu-pej je zvykem provdat dcery v noci. Nevěstu ve svatebních nosítkách vyvezli obyčejně ve dvě hodiny v noci, aby se do domu ženicha dostala kolem čtvrté hodiny. V jejím doprovodu museli být ženich, dohazovačka a nosiči věna. Každý držel v ruce lampión a svítil na cestu. Říká se, že v noci je sotva vidět kolemjdoucí, čímž se lze vyhnout zvědavým pohledům na nevěstu a zachovat její cudnost. Přestože dnes se už svatební nosítka nepoužívají, stále je zvykem vdávat dcery v noci.

Od zasnoubení do sňatku bylo zapotřebí vykonat mnoho procedur. Musel se například konat ceremoniál oznámení svatby předkům. To znamená, že za přítomnosti ceremoniáře a hudební skupiny ženich vykonal obřad obětování předkům a požádání o požehnání.

Ve svatební den ženich musí jít naproti nevěstě, zatímco rodinní příslušníci a kamarádi nevěsty si dělají z ženicha legraci. Od vchodu do ženichova domu až na svatební hostinu se kladou ženichovi do cesty veškeré překážky, jako se mu vylije voda na jeho hlavu, musí recitovat dvojverší, nebo se mu na jídelní tyčinky navinou nitě a pod. Všechny tyto nástrahy, které musí ženich cestou zdolávat prověřují povahu a dovednosti ženicha.

Po skončení svatební hostiny zase čekají různé hry na nevěstu. Mladí nosiči například třesou nosítky s nevěstou při cestě do ženichova domu. Po vstupu do manželské ložnice vrcholí hra s nevěstou.

V provincii Guangdong ve městě Jieyang se kdysi šířil zvláštní zvyk ohledně provdání dcery. V noci před svatbou musela dcera jako mrtvá spát u zdi na speciálně upraveném slamníku, s hlavou ve směru proti zdi a nohami proti vchodu do domu. Brzo ráno ve svatební den se měly pro dceru uvařit tři misky rýžové kaše, jakoby se měl konat ceremoniál vězně odsouzené k popravě. Před odchodem na svatbu byla na sporák umístěna vařené vejce bez skořápky. Dcera se měla uklonit rukama kříženými na zádech a vzít vejce do úst, jako vězně, která se špalkem v ústech nemohla před popravou křičet.

Tento zvyk prý souvisí s pohádkou o kruté maceše, která chtěla ponížit svou nevlastní dceru tím, že jí vystrojila svatbu ve stylu rozloučení s vězenkyní, odsouzené k smrti. Ale později nevlastní dcera zbohatla a měla hodně potomků, proto lidé zavedli tento ceremoniál při vdávání svých dcer a stalo se to tradicí.

Na venkově v okresu Chenghai v jihočínské provincii Guangdong bylo zvykem, že ženy nosily rituální plisovanou sukni. Nepoužívala se v každodenním životě, nýbrž při významných příležitostech, jako je pálení kadidla v chrámu, svatba nebo návštěva rodičů. I dneska je občas vidět starou venkovskou babičku, která jde do chrámu v černé nebo tmavomodré plisé sukni z plstěného materiálu.

Takovou sukni nosí i nevěsty v noci o svatební cestě. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století bylo často vidět, že žena ve starším nebo ve středním věku nevkročila do domu svých rodičů dříve, než přivolala rodinného příslušníka, aby jí přinesl plisé sukni, kterou si pak u dveří oblékla a až pak vešla do domu.

Podle takového elegantního obřadu se můžeme domnívat, že místní ženy v minulosti možná pokládaly plisovanou sukni za společenský oděv. Písemná dokumentace tvrdí, že v době před nadvládou dynastie Čching bylo pro místní ženy módou nosit sukni ve svátečních či radostných dnech.