Slova se ujal prostřední z mnichů, který předstoupil před soudce.

„Vaše Ctihodnosti," řekl. „Tento nevědomý mnich se jmenuje Sloup učení. Žiju tady se svými dvěm druhy v chrámku v jižní čtvrti. Trávíme dny zbožnou modlitbou a sebezpytováním.

Náš chudej chrám má jednu jedinou cennost, a to zlatou sochu naší vznešené paní Kuan Jin, amen! Jednou takhle před dvěma měsíci přišel k nám do chrámu ten lump Čhien Mou a svatou sochu si vodnes. Pro tuhle strašnou svatokrádež se bude v pekle smažit na voleji. Ale my bysme byli vaší ctihodnosti povděčný, kdyby mezitím přikázala, aby nám byl ten svatej poklad vrácenej, anebo jestli ho ten darebák roztavil, abysme dostali náhradu ve zlatě nebo ve stříbře."

Když mnich domluvil, pobil třikrát čelem o podlahu.

Soudce ti se zvolna probítal licousy. Po chvíli se zeptal jen jakoby mimochodem: „Když byla tahle socha jediným pokladem, který váš chrám vlastnil, předpokládám, že jste se o ní starali s patřičnou péčí a oddaností?"

„To se ví, vaše Ctihodnosti," odpověděl spěšně mnich, „sám jsem ji každý ráno voprašoval hedvýbným košťátkem a odříkával přitom modlitby."

„Doufám," pokračoval soudce, „že oba tví druzi byli ve službě bohyni stejně horliví?"

„Tato bezvýznamná osoba," řekl mnich po pravidi, „po několik let ráno a večer pálila před naší vznešenou paní kadidlo a zbožně rozjímala o její soucitný tváří, amen!"

„Tento nevědomý mnich," dodal třetí, „trávil každej den u vytržení před naší vznešenou paní celý hodiny, amen!"

Soudce spokojeně pokýval hlavou. Obrátil se k hlavnímu písaři a řekl stručně: „Dej každému žalobci kus uhlu a list bílého papíru."

Jakmile drželi udivení mniši tyto předměty v ruce, soudce jim přikázal: „Ty tam vlevo, pojď sem na levou stranu pódia. Mnich napravo se postaví tamhle doprava. A ty, Sloupe učenosti, se obrať tváří k divákům!"

Mniši se odšourali na vykázaná místa. Pak jim soudce energicky přikázal: „Poklekněte a nakreslete mi obrázek té zlaté sochy!"

V davu to zašumělo.

„Ticho!" volali biřici.

Tři mniši nějaký čas tiše pracovali. Co chvíli se drbali na holých hlavách a pořádně se potili.

Konečně požádal soudce velitele Fanga: „Ukaž mi ty kresby!"

Když soudce pohlédl na tři listy papíru, smetl je s opovržením ze stolu.

Jak se snášely k zemi, všichni viděli, že se od sebe podstatně liší. Na jednom byla bohyně se čtyřmi pažemi a třemi obličeji, na druhém měla osm paží a třetí mnich se ji pokusil zobrazit ve známé podobě se dvěma pažemi a malým dítětem v ruce.

Soudce zahřímal: „Tito darebáci podali křivou žalobu. Dejte jim dvacet tan bambusovou holí!"

Biriči mnichy povalili tváří k zemi. Vyhrnuli jim šat a spustili bederní roušky. Bambusové hole zasvištěly vzduchem.

Mniši naříkali a kleli, jak bambus švihal do živého. Ale biřiči nepolevili, dokud se jim nedostalo plného počtu ran.

Nedokázali sami odejít. Pár ochotných diváků je odtáhlo. Soudce oznámil: „Ještě než se tito nepoctiví mniši přihlásili, chystal jsem se vyslovit varování, aby se nikdo nepokoušel nezákonně se obohatit uplatňováním vymyšlených nároků vůči Čchien Mouovi. Nechť je osud těchto tří mnichů výstrařným příkladem!

A ještě vám chci říci, že od dnešního rána v tomto okrese neplatí už stanné právo."

Když domluvil, obrátil se k seržantu Chungovi a cosi mu pošeptal. Seržant kvapně opustil síň.

Po návratu jen zavrtěl hlavou.

„Vyřiď žalářníkovi," řekl soudce potichu, „aby mě zavolal, jakmile Čchien Mou přijde k sobě, i kdyby to mělo být o půlnoci."

Pak zvedl kladívko. Právě se chystl skončit zasedání, když tu zpozoroval u vchodu do soudní síně rozruch.