Autorem první čínské lyrické autobiografie s názvem Šest historií prchavého života (Fou-sheng liu-ji) je spisovatel Šen Fu (Shen Fu). Žil koncem 18. století, kdy v Číně vládla poslední dynastie Čching (Qing, 1644-1911). Byl ze zchudlé vzdělanecké rodiny a pokoušel se o štěstí v obchodě. Podnikl několik cest po Číně a na ostrov Rjúkjú. Osobní vzpomínky a zkušenosti z cest zachytil v šesti kapitolách, z nichž dvě se ztratily. Kniha je řazená podle témat. V první kapitole vzpomíná na krásné okamžiky mladého manželství, druhá vypráví o uměleckých kratochvílích, třetí o autorově nouzi a skonu jeho manželky a čtvrtá o autorových cestách a toulkách za obchodem.

Autor svůj osobní život v knize promíchává s různými návody jak pěstovat květy, stavět zahrady nebo informacemi o materiálech, ale především se snaží vylíčit přírodní krásy. Lyrické popisy a upřímné a hluboké autorovy subjektivní pocity činí toto dílo ojedinělým v čínské literatuře. V překladu Jaroslava Průška si přečteme úryvek z části o Půvabech volných chvil, kde se autor zabývá úpravou chryzantém ve váze.

Chryzantéma je v Číně symbolem podzimu, dlouhověkosti a nesmrtelnosti, ale také radosti z dobré úrody. Čaj ze sušených chryzantémových lístku, do něhož se může přidat cukr nebo čajové lístky, je v Číně pokládán za "ochadzující" nápoj. S oblibou se pije především v jihočínských čajovnách za horkých letních dnů.

Pokaždé, když na podzim na "východních stranách plůtku" rozpukávaly chryzantémy, míval jsem bláznivou radost.

Mám rád chryzantémy nařezané ve váze, nikoli zasazené v květináčích. Ty pak, které vypadají pěkně v květináčích, jsem nemohl pěstovat, protože jsme neměli vlastní zahrady a neměli jsme je tedy kde vysazovat. A když se koupí na trhu, bývají to ošklivé vetchy bez ladu a skladu, které nemohu vystát.

Dávame-li chryzantémy do vázy, musí jich být lichý počet, nikdy se nesmějí párovat. Do každé vázy dáme jen jeden druh, dvě barvy vedle sebe vypadají ošklivě. Volíme jen takové vázy, které mají prostorná velká hrdla, a zvláště ty, u nichž se hrdlo otevírá vzhůru. Ať již dáváme do vázy pět, sedm nebo třicet, či čtyřicet květů, vždy musí vyčnívat jakoby hněvivě a jediném trsu z hrdla vázy a nesmějí vypadat ani rozvaleně, ani namačkaně a nesmějí se také opírat o okraj hrdla. Pak teprve je kytice skutečně dokonalá a je na ní vidět podle starého rčení "řádný a pevný hmat".

Buď musí stát jako panenky, anebo se naklánět napříč stranou, jako by tančily. Nejlépe, vezmeme-li namátkou trs květin a mezi ně zatkneme několik poupat, aby kytice nevypadaly jednotvárně jako rám z cimbály nebo talíře, které kejklíř vyhazuje do výšky. Listy nesmějí být rozházeny a u stonků se musíme vyhnout dojmu topornosti.

Užíváme-li jedhlic k upevnění květů, je nutno je dobře zakrýt. Jsou-li příliš dlouhé, uštípneme je, aby nevyčnívaly mezi stonky. To se nazývá pravidlem, že "hrdlo vázy musí být čistě".

Dobře si take musíme odhadnout velikost stolku a v žádnem případě nestavíme na jeden stolek víc než tři až sedm váz. Je-li jich více, oko má dojem zmatku a vypadá to pak jako výklad chryzantém na trhu.

Pokud jde o výšku stolku, nejlepší jsou mezi třemi až čtyřmi palci a dvěma stopami a asi šesti palci. Musíme je rozestavovat jakoby náhodně, ale tak, aby nízké a vyšší se vhodně doplňovaly a vzájemně zesilovaly dojem. Hlavní péči třeba věnovat výraznosti a souladu.

Dáme-li proste jeden vyšší mezi dva nižší, velké dozadu a malé dopředu, takže se párují v tupé symetrii, upadáme do nevkusu, který vhodně charakterizuje lidové rčení "hromada nádhery".

Tu je postavíme těsněji k sobě, jinde řidčeji, některý povytáhneme, jiný zastrčíme dozadu, zkrátka na tohle je potřebí všeho důvtipu člověka, který má vkus.