Ti se posadil do křesla oběti.

„Jděte teď všichni do hlavní síně," vybídl je. „Já tu ještě chvíli zůstanu."

Když ostatní odešli, soudce se opřel v křesle a zamyšleně se díval na police plné knih a dokumentů. Kus volné stěny byl jen vedle dveří. Z každé strany visel svitkový obraz a nade dveřmi byla připevněna obdélníková tabulka s vyrytými nápisem: „Pracovna sebezkoumání." Tak zřejmě pojmenoval starý generál Ting svou knihovnu.

Pak si soudce prohlédl soupravu psacího náčiní, úhledně rozloženou po psacím stole. Kámen na roztírání tuše byl krásný exemplář a bambusový pohár na štětce zdobila vkusná řezba. Vedle třecího kamene stála červená porcelánová nádobka na vodu, kterou se kámen vlhčil. Modrými znaky na ní bylo napsáno „Pracovna sebezkoumání". Patrně byla vyrobena přímo pro generála Tinga. Kotouček tuše ležel na miniaturním stojánku z vyřezávaného nefritu.

Nalevo viděl soudce pár bronzových těžítek na papír. Byl na nich vyrytý nápis: „Za svůj tvar vděčí vrby jarnímu vánku. Perlícím se vlnám dodal půvabu podzimní měsíc." Poetické dvouverší bylo podepsáno slovy „Poustevník bambusového háje". Soudce Ti usoudil, že jde o literární jméno některého z generálových přátel, který pro něho dal tato těžítka zhotovit.

Uchopil štětec, jímž zavražděný psal. Byl to krásný kousek s dlouhou špičkou z vlčích chlupů. Násadka byla z řezaného červeného laku a nesla nápis: „Odplata podzimu života." Podél nápisu bylo vyryto velmi malými elegantními znaky: „S uctivým blahopřáním k dovršení šesti cyklů. Sídlo pohody." Tento štětec byl tedy darem k narozeninám od jiného přítele.

Soudce štětec odložil a podíval se blíž na list papíru, na nějž zavražděný psal. Byly na něm jen čtyři řádky, napsané energickým rukopisem:

„Předmluva. Historické zprávy sahají zpět do daleké minulosi. Mnoho osvícených mužů zachovalo pro budoucnost události předchozích dynastií."

Soudce Ti si uvědomil, že je to ucelená myšlenka. Generál tedy nebyl vyrušen uprostřed psaní. Pravděpodobně uvažoval o další větě, když vrah udeřil.

Soudce ještě jednou uchopil červený lakový štětec a bezmyšlenkovitě se díval na složitou řezbu mračen a draků. Napadlo ho, jak tichá je tato oddělená knihovna. Zvenčí sem nepronikal ani sebemenší zvuk.

Náhle pocítil, že se ho zmocňuje neurčitý strach. Sedí v křesle zavražděného, přesně v té pozici jako generál před vraždou.

Soudce Ti rychle zvedl oči. S úlekem zpozoroval, že svitkový obraz u dveří visí nakřivo. Propadl náhlé panice. Vstoupil snad vrah do této místnosti tajnými dvířky, skrytými za tímto obrazem, a vrazil generálovi dýku do hrdla? Blesklo mu hlavou, že pokud tomu tak bylo, je on sám teď vydán vrahovi na milost a nemilost. Upřeně pozoroval obraz a čekal, kdy se odsune stranou a objeví se hrozivá postava.

S námahou se ovládl. Napadlo ho, že by Tao Kan nikdy nepřehlédl tajné dveře na tak nápadném místě. Zřejmě to bylo tak, že když Tao Kan zkoumal stěnu za obrazem, nechal svitek viset nakřivo.

Ti si setřel studený pot z čela. Strach pominul, ale stále ještě se nemohl zbavit zlověstného pocitu, že je vrahovi nablízku.

Namočil štětec do nádobky s vodou a sklonil se k psacímu stolu, aby zkusil, jak píše. Všiml sei, že mu překáží svícen napravo. Užuž jej odsunul stranou, když vtom se zarazilo.

Zvrátil se do křesla a zamyšleně hleděl na svíčku.