Kung-tchi š' (Gongti Shi) neboli doslovně poezie palácového stylu je básnický žánr, jenž byl populární za dynastie pozdní Liang (502-557) a dynastie Čchen (Chen, 557-589). Podle historických záznamů to byl Sü Čch', který začal psát tento druh poezie. Byl také společníkem prince ve studiích. A protože tyto verše měly své věrné posluchače zejména na císařském dvoře, dostaly název „palácová poezie."

Palácové poezii se vyčítá, že se příliš zabývá životem a postavením žen. Ve skutečnosti tomu nebylo zcela tak, protože mezi palácovou poezii najdeme mnoho pozoruhodných děl, které vyjadřují osobní pocity a popisují nádherné přírodní scenerie. Z těch, které se zabývají popisem života žen jenom některé byly nízké pokud jde o morální kvality. Obecně řečeno, kung-tchi š' je svým stylem křehká, skličující a deprimující, ale jsou mezi nimi některé velmi čtivé básně v elegantním a nezkaleném stylu.

Z hlediska perspektivy vývoje historie čínské poezie, kung-tchi š' ovlinila čínskou poezii ve dvou aspektech. Na jedné straně křehký styl populární za dynastie Suej (Sui, 581-618) a na začátku panování dynastie Tchang (618-907) byl více méně hodně ovlivněn palácovou poezií. Na druhé straně palácová poezie byla hodně svázaná pravidly a formou, které výrazným způsobem posuvaly dopředu vývoj rytmiky čínské klasické poezie. Její hezká stylizace a mnoho citací také do jisté míry pozitivním způsobem ovlivnily poezii pozdějších generací.

Palácovou poezií bylo do určité míry ovliněno dílo některých tchangských básníků. Byl to Li Che (Li He, 791-817) který se narodil v královské rodině a verše začal psát když mu bylo sedm let. Jeho básnický styl byl zvláštní a zcela výjimečný, chutnající světem duchů a přízraků, proto také dostal přídomek básník-duch.

Vliv palácové poezie nalezneme také v básních Li Šang-jina (Li Shangyin, 813-858), který záhy dosáhl doktorské hodnosti. Ale protože byl sňatkem spřízněn s opoziční stranou u dvora, dlouho čekal na udělení úřadu. Jeho básně mají většinou složitý podtext. Li Šang-jin dokázal mistrně využívat historických narážek a analogií. Některé jeho milostné básně jsou pozoruhodné svou jemnou psychologickou kresbou vztahů. Zpytuje v nich rozličné emoce s otevřeností v tehdejší tvorbě nezvyklou.

V překladu Ferdinanda Stočesa si přečteme některé jeho básně:

Jarní déšť

Ospale ležím v bělostném jarním oděvu.

Bílá brána je spuštěna, marné je moje toužení.

Červený pokoj. Clonou deště jsme si vymenili

jen chladné pohledy.

Perlový závěs, kmitání lampy, osamělý návrat.

Daleká cesta a na ní pozdního jara stesk.

Na sklonku noci pokračuje sen, či se mi jen zdá, že sním?

Kam poslat dopisy a náušnice z nefritu?

Na obloze tisíc mraků

Splétá se v síť, jíž prolétá jedna jediná divoká husa

Klášter Pej Čchingluo (Bei Qingluo)

Slunce ukladá se k spánku za pohořím Yan

a já procházím doškovým příbytkem,

v němž sídlo má osamělý mnich.

Padajících listů se vyptávám, kde asi může být. Stezka se ztrácí v chuchvalcích studených mraků.

Sám v podvečer tluče na kamenný gong,

Poklidně se opírá o hůl z bambusu.

Celý svět není nic než zrníčko prachu.

K čemu je láska a k čemu nenávist?