V pořadu Jak se jim žije vám chci představit manžele Bendovi, české architekty, kteří žijí a pracují v Šanghaji.

K natáčení rozhovoru jsem se sešli v budově českého velvyslanectví v Pekingu. Osud manželů Bendových je velmi pestrý a tak dříve,nežli jsme začali hovořit o jejich čínském působení, zrekapitulovali jsme postupně předchozí peripetie jejicho osobního a pracovního života.

J.H. Takže začneme od architektury a od toho, jak jste k ní vlastně přišli. Architektura byl pro vás dětský sen, touha, anebo se to všechno vyvinulo až v průběhu času?

Benda: V žádným případě to nebyl sen ani touha. Mě táta, kterej byl stavitel, od mala bral s sebou na stavby. Mně se to strašně nelíbilo, protože jsem v té době nemohl hrát fotbal a zedníci páchli pivem a byli špinaví, mluvili sprostě...mně se to vlastně nelíbilo. Pak čas utíkal, sestra zdědila dům, bylo ho třeba přestavět. Táta vymyslel, jak se to má udělat a já jsem tam vzal poprvé v životě pořádně cihlu do ruky a začal jsem stavět zdi. Začalo se mi to líbit, že člověk vlastně tvořil nějaký prostor. Bylo to trojrozměrný, zcela konkrétní, bylo to zcela věcný. Jak překlenout prostor. Tam mě to poprvé v životě začalo doopravdy zajímat.

Bendová: Já bych k tomu dodala, že dodnes...to je jediná situace, kdy mu opravdu září oči a je ve svém živlu. Takže já si myslím, že Honza je ve své podstatě stavitel!

J.H. Jak to bylo s Ivanou? Ve vztahu k architektuře a stavění?

Bendová: Se mnou to bylo trošku jinak. Já jsem jedináček, takže, když maminka potřebovala vařit a plést, tak jsem musela vařit a plést, a když tatínek potřeboval zatloukat hřebíky a podávat prkýnka, tak jsem zatloukala hřebíky a podávala prkýnka. To jsme tehdy opravovali chalupu, takže tam si člověk mohl zkoušet, co chtěl, tam nastala situace, že jsme měli postavenou heraklitovou příčku a tatínek se jí bál omítnout a já jsem šla do knížky, tam jsem se podívala, co je potřeba do malty a vzala jsem fanku a lžíci a tu zeď jsem omítla a dodnes tam ta omítka je. Takže to byly moje první začátky. Ale jinak nějaké vědomí, že bych chtěla být architektem, to nebylo, to bylo jen tušení, intuice. A nakonec já jsem na architekturu původně přijata nebyla pro nedostatek talentu, takže ty cesty byly složitější.

J.H. Podívala ses do knížky, řekla jsi v jednom okamžiku. To znemaná, že jste oba postupně dospěli k poznání, že se stavění chcete věnovat profesionálně. Jaké máte vzpomínky na studium?

Benda: No to je dobrá otázka, já jsem skončil střední elektrotechnickou školu v Jičíně, to s architekturou nemělo nic společného. Na architekturu jsem se přihlásil na doporučení známých, než aby to byla moje vlastní volba. V prvním ročníku jsem měl obrovské potíže, protože jsem zpočátku nevěděl vůbec o čem ty baráky jsou. Až později, to bylo v letech 72, 73, tak jsme začali chodit k jednomu profesorovi, který měl zakázaný styk se studenty. Tak jsme za ním začali chodit a ten pro nás objevoval všechny věci.