„Šel jsem za nimi a nesl rozžatou svíci," pokračoval ve výpovědi majordom.

„Generál odemkl dveře. Vstoupil jsem dovnitř se svící a tou jsem zapálil obě svíčky na psacím stole. Mohu dosvědčit, že místnost byla úplně prázdná.

Když jsem zas vyšel ven, mladý pán klečel před generálem a přál mu dobrou noc. Pak vstal. Generál uložil klíč do rukávu, vešel dovnitř a zavřel dveře. Oba, mladý pán i já, jsme slyšeli, jak zasunuje závoru. To je naprostá pravda."

Soudce pokynul hlavou hlavnímu písaři. Ten přečetl zápis správcovy výpovědi, majordom souhlasil a otiskl na něj svůj palec.

Pak ho Ti propustil. Kandidáta Tinga se zeptal: „Co jste dělal potom?"

Zdálo se, že otázka uvedla kadidáta Tinga do rozpaků a že váhá s odpovědí.

„Odpovězte na mou otázku!" křikl na něho soudce.

„Abych pravdu řekl, strašně jsem se pohádal se ženou," přiznal mladý muž neochotně. „Šel jsem rovnou do svých pokojů a žena mi vytkla, že jsem jí při večeři neprokazoval patřičnou úctu. Tvrdila, že jsem ji před ostatními dámami zesměšnil. Cítil jsem se po hostině unavený, a tak jsem jí moc neodpovídal. Seděl jsem na posteli a popíjel čaj, zatímco jí dvě služky pomáhaly s večerní toaletou. Žena si stěžovala na bolest hlavy a jedna služebná jí musela půl hodiny masírovat záda. Pak teprve jsme si šli lehnout.!"

Soudce svinul papír, na nějž si udělal pár poznámek. Mimochodem prohodil: „Nenašel jsem nic, co by uvádělo tento zločin do spojitosti s Wuem."

„Zapřísahám Vaši Ctihodnost," křičel kandidát Ting, „aby toho vraha vyslechla na mučidlech. Však on se přizná, jak spáchal ten hnusný zločin"!

Soudce vstal a oznámil, že předběžné vyšetřování je u konce.

Beze slova se odebral zpátky na první nádvoří. Když vstupoval do palankýnu, kandidát Ting se hluboce uklonil.

Sotva se soudce vrátil do soudního areálu, zamířil rovnou do vězení. Žalářník mu oznámil, že Čchien Mou je dosud v bezvědomí.

Soudce přikázal, aby poslali pro lékaře. Ten měl udělat vše, aby přivedl Čchien Moua k vědomí. Pak soudce pozval Tao Kana a seržanta Chunga do pracovny.

Sedl si k psacímu stolu a vytáhl z rukávu vrahovu dýku. Písaře požádal o konvici horkého čaje.

Vypili po šálku a soudce se pohodlně uvelebil v křesle. Pomalu se probíral vousem a bilancoval: „Tohle je velice naobvyklá vražda. Neznáme motiv ani vrahovu totožnost, a navíc máme dva další praktické problémy – za prvé, jak se vrah dostal do uzavřené místnosti a jak ji opustil, a za druhé, jak se mu podařilo vrazit tuto podivnou zbraň do hrdla své oběti."

Seržant Chung rozpačitě vrtěl hlavou. Tao Kan soustředěně hleděl na miniaturní dýku. Pomalu propouštěl mezi prsty tři dlouhé vousy, které mu vyrašily na levé tváři, a řekl:

„Chvíli jsem se domníval, vaše Ctihodnosti, že jsem ten problém vyřešil. Když jsem se potuloval po jižních provinciích, slyšel jsem často vyprávět o divoších, kteří žijí v horách a loví pomocí dlouhých foukaček. Pomyslel jsem si, že takovou malou čepel s tou podivnou válcovitou střenkou by bylo docela dobře možné vystřelit právě z takové foukačky, a napadlo mě, že vrah mohl foukačku prostrčit zvenčí mezi mřížemi ve zdi.

Potom jsem však zjistil, že zbraň pronikla do krku oběti v takovém úhlu, že by vrah musel sedět pod stolem! Kromě toho jsem viděl, že přímo proti zadní stěně knihovny je jiná vysoká slepá zeď. Tam by se dal postavil žebřík."

Ti pomalu upíjel čaj. „Souhlasím," řekl po chvíli, „že ten nápad s foukačkou je neudržitelný. Ale souhlasím také s tvým postřehem, že vrah nevbodl oběti zbraň do hrdla vlastnoručně. Střenka je tak malá, že by ji neudrželo ani dítě."