V dnešním pořadu Posezení nad čínskou literaturou budeme vážení posluchači pokračovat v čtení další pasáže z díla Příběhy Tří říší, jehož autorství se připisuje čínskému románopisci a dramatikovi Luo Kuan-čungovi. Sám o sobě prý říkal, že je „běženec mezi hory a jezery."

Žil na konci vlády mongolské dynastie Jüan (1271-1368) a začátku následující čínské dynastie Ming (1368-1644). Existuje o něm jenom mala zmínka v mingském dokumentu s názvem Dodatek k seznamu autorů divadelních her. Autorem dokumentu je jeho přítel, který se s ním setkal v roce 1364 a pak už o něm neslyšel.

Román Tří říší pojednává o dějinách Číny po pádu dynastie Chan (Han, 206 př.n.l.- 220 n.l.), kdy byla říše téměř 50 let rozdělena mezi tři soupeřící státy. Z boje vyšel vítězně stát Wej a založil stejnojmennou dynastii.

V překladu Jakuba Hrubého se tedy vraťme do 3. století, kdy na území čínské říše zuřila válka mezi zákonitými dědici chanského trůnu a jejich protivníky.

„A dále se vypráví, jak povstalec Čang Ťiao (Zhang Jiao) vpadl na území provincie Joučou (Youzhou). Guvernérem Joučou byl tehdy Liu Jan (Liu Yan), potomek chanského knížete Kunga (Gong) z Lu, jenž pocházel Ťinglingu (Jinglingu) v Ťiangsia (Jiangxia). Když se doslechl, že se blíží povstalecká vojska, zavolal si velitele Čou Ťinga, aby zhodnotil situaci. 'Povstalců je mnoho, zatímco našich vojáků je málo. Vaše jasnost by měla rychle svolat vojsko, které se s povstalci vypořádá' odpověděl Čou Ťing. Liu Jan s ním souhlasil a vydal prohlášení, v kterém volal do zbraně vojáky věrné dynastii. Vyhláška se dostala do okresu Čou, kde zaujala jednoho jednoho místního hrdinu. Tento muž sice neměl příliš v oblibě studium, byl to však člověk povahy vlídné a velkorysé. Mluvil jen málo a nedával na sobě znát radost ani hněv. Vždy tožil vykonat velké činy, a proto se chtěl přátelit se smělými a talentovanými muži Podnebesí. Na výšku měřil nějakých sedm stop a pět palců a paže mu sahaly až pod kolena, protáhlé ušní boltce mu visely až k ramenům. Oči měl posazeny tak daleko od sebe, že se dokázal podívat na své vlastní ucho. Jeho tvář se podobala nejčistšímu nefritu a rty jako by byly natřeny růží. Hrdina byl potomkem Liu Šenga (Liu Sheng), knížete Ťinga z Čungšanu (Jing z Zhongshanu), prapravnukem jeho výsosti císaře Ťinga. Jmenoval se Liu, vlastním jménem Pej (Bei), zdvořilostním jménem Süandi (Xuande). Kdysi dávno byl Liu Šengův syn , Liu Čen (Liu Zhen), za vlády císaře Wua obdařen lénem a titulem markýze dědiny Čuolu (Zhuolu). Později však nedostál svým povinnostem posílat ceremoniální dary a obětiny do chrámu císařských předků a za trest přišel o titul markýze. A tak se stalo,, že tato větev rodiny zůstala v okrese Čuo. Süandiho děd se kmenoval Liu Siong (Liu Xiong) a otec Liu Chung (Liu Hong). Chung byl pro svou synovskou oddanost a skomnost doporučen dvoru a skutečně nějakou dobu zastával nižší úřad. Záhy však zemřel a Süandi, který se tal v mladém věku stal sirotkem, se sám staral o svou matku a sloužil jí v krajní oddaností. Rodina byla chudá a na živobytí si vydělávala jen prodejem konopných střevíců a pletením rohoží. Žili ve vesnici Loušang (Lousang) jmenovaného okresu. Na jihovýchod od jejich domu rostla moruše, přes pět sáhů vysoká. Při pohledu zdaleka připomínala svou rozložitostí baldachýn stínící povoz vysokého hodnostáře. Kterýsi mistr věštěc na základě nejrůznějších znamení prohlásil: 'Z tohoto domu jistě povstane kdosi vznešený.'

Když byl Süandi malý, hrál si jednou s chlapci ze sousedství pod tímto stromem: ‚Až budu Synem Nebes' prohlásil ‚budu se vozit právě pod takovým baldachýnem.' Jeho strýce Liu Jüangčchiho (Liu Yuangqi) ta slova udivila: 'To věru není onyčejný chlapec.'

A když viděl, jakou tře Süandiho rodina bídu, často jim vypomohl. Když Süandimu bylo patnáct let, matka jej poslala za zkušenou, aby se něčemu přiučil. Čeng Süan (Zheng Xuan) a Lu Č' (Lu Zhi) byli jeho učiteli a spřátelil se, kromě jiných, s Kungsünem Canem (Gongsun Zan). V době, kdy Liu Jan vydal svou vyhlášku, povolávající muže do zbraně, bylo Süandimu již osmadvacet let.