Kamkoliv se čínský fotograf Teng Wej (Deng Wei) pohne, všude sebou nosí fotoaparát. Tvrdí, že svět má tolik podob kolik je na této planetě lidí, protože každý ho vidí svýma očima. A hledáček jeho fotokamery se stal jeho "třetím okem."

Každá jeho fotografie má svůj příběh a na některé momenty, jenž zvěčnil na svých fotografických portrétech čekal dlouhou dobu. Před třemi roky na potulkách v západočínské provincii Čching-chaj viděl starou Tiběťanku. Bylo to během místního tibetského svátku a stará paní, stojící u tibetského stanu na něj hluboce zapůsobila. Babička se styděla a rychle zmizela v útrobách chlupatého domu z jačí srsti. Vyšla ven až před západem slunce a nabídla Tengovi misku tibetského čaje s jačím máslem. Chtěl jí za to dát 100 čínských juanů, což je asi 12,5 amerického dolaru, ale ona odmítla a rozezleně mávala rukou. V té chvíli byl umělec zasažen jejím pohledem plným hvězd a poklidným výrazem její vrásčité tváře. Tehdy stlačil knoflík svého fotoaparátu na vzdálenost asi půl metru od její tváře a vznikl nádherný portrét s názvem Stará babička.

Letos na jaře se v Čínském národním uměleckém muzeu v Pekingu konala výstava jeho tvorby. Soubor sto kusů vystavených fotoportrétů, pečlivě vybraných týmem odborníků z jeho tvorby za posledních 30 let byl pak věnován této státní špičkové umělecké galerii.

Tengův způsob snímání objektů ve stylu Rembrandta, s využitím klasického osvětlení a barevných efektů zachytává osobností a jejich životní příběhy. Výsledkem jsou univerzální nadčasové obrazy, které zůstávají v myslích a představách návštěvníků.

Seznam známých osobností, které objektivem své kamery zachytil a jejich fotoportréty se octly na zmíněné výstavě zahrnuje například čínského vědce Čchien Čung-šua (Qian Zhongshu), zesnulého izraelského premiéra Jicchaka Rabina, čínsko-amerického fyzika a nositele Nobelovy ceny za fyziku C.N.Janga, kanadského fotografa Júsufa Kaarše, norského objevitele Liv Arnnesena nebo zambijského právnika M. Chona. Ale jsou to také fotoobrazy obyčejných smrtelníků, jako je teenager z New Yorku, už zmíňovana tibetská babička nebo čínský voják.

Svůj příběh má i fotoportrét Jicchaka Rabina. Teng o setkání s bývalým, dnes už mrtvým izraelským premiérem usiloval čtyři roky. Napsal mu mnoho dopisů, než konečně došlo k osobnímu setkání a krátkému fototermínu. Teng si dodneska pamatuje slova tohoto státníka a zaníceného mírotvorce, která mu při setkání dne 7. listopdu 1994 tehdy do jeho deníku napsal: „Pán dá sílu svému národu; Pán požehná svůj národ mírem."

Teng projel kus světa, aby zachtil pestrobarevnou škálu národů, ras sociálních a věkových skupin. A jeho velice plodné úsilí pomáhá oboustrannému pochopení mezi čínským lidem a národy světa.

Ovšem Teng se považuje jenom za „obyčejného člověka, kterému se splnil sen." Narodil se v roce 1959 v Pekingu a od dětství měl rád umění, zejména kresbu a malbu. Ve svých 15. letech měl možnost učit se od čínského mistra krajináře Li Kerana. Díky podpoře svého otce, znalce klasické čínské literatury se Teng během vysokoškolských studií dostal do blízkosti mnoha vlivných osobností čínské kultury.

Teng se o fotografování nezajímal až do roku 1978, kdy se stal spolužákem dneska slavných čínských filmových režisérů Čang Jimoua, Čchen Kchaj-ke nebo Tchien Čuang-čuanga. To jsou dnes klíčová jména tzv. páté generace čínských filmových režisérů.

Přestože Teng také skončil obor filmové režie a získal několik televizních a filmových cen, zjistil, že víc mu vyhovuje fotografování, ve kterém nachází větší prostor pro pochopení životní reality.

Chtěl by jěště fotografovat ruského prezidenta Vladimíra Putina nebo Fidela Castra. Chce však také nasnímat sérií portrétů mistrů čínského lidového řemesla. „Tyhle lidi mimo jejich vesnici nikdo nezná a přesto si zaslouží můj respekt a fotografické zvěčnění, protože jsou nositeli mnoha forem dnes již nenávratně mizícího kulturního dědictví", říká Teng.