J.H. V pořadu Jak se jim žije vám nabízím další část rozhovoru s manželi Bendovými, s českými architekty, kteří žijí a pracují v čínské Shanghaji.

J.H. Úhlovým bodem v kariéře každého člověka je okamžik, kdy vstoupí do praxe. Jaké jsou vaše vzpomínky. Vy jste oba dostudovali kolem poloviny 70. let. Jaké byly vaše zkušenosti, kdy jste školu opustili a začali jste se architekturou živit.

Jan Benda: Já jsem zůstal ve škole. Byl jsem tam na vědě a výzkumu, aniž jsem věděl, co věda a výzkum doopravdy znamená. Obraceli se na nás lidi a známí. Můj bratranec za mnou přišel, abychom mu navrhli dům. Což jsme s velkým zájmem udělali. A hlavně s pýchou. Ten dům byl ve svahu, já jsem tam navrhl jedno okno. Byly tam sice vrstevnice, ale já jsem si říkal, to bude fajn...

Ivana Bendová: To bude dobrý. Měl bys říct, že Ivana říkala, že tam bude kopec.

Jan Benda: A když to postavili, tak to okno celé koukalo do svahu. Tak jsem zjistil, že ty čáry nejsou jen tak a že každá čára něco konrétního znamená. Uvědomit si konkrétnost těch čar je velmi důležité. Mnozí architekti mají čáry za grafický projev a to je vlastně komunikace s těmi zedníky.

Pro mne pak byla velká zkušenost z Kanady, kdy jsem dělal malé projekty. Jeden večer jsem to kreslil, ráno jsem to přinesl na stavbu a druhý den jsem se šel podívat, jak to bylo postavený. Konfrontace vize, kterou člověk měl a té reality, byla velmi důležitá. Člověk viděl, co dělá. Všechny chyby viděl i ty dobré věci. Konkrétní stavění je pro architekta nesmírně důležité.

Ivana Bendová: Můj vstup do praxe byl trochu víc natvrdo bych řekla, protože jsem začala dělat v Hutním projektu. Nebyl to projektový ústav, kam by všichni chtěli jít pracovat. Dostala jsem se do velmi praktických podmínek. Dělali se tam průmyslové haly a ocelové konstrukce... Takže jsem z toho prostředí víc akademického byla v prostředí velmi praktickém a velmi technicky orientovaném. Myslím si, že do určité míry to bylo dobře. Jednak jsem si musela zvyknotu na argumenty, které takové prostředí přináší a jak se s nimi vyrovnávat a jednak jsem se tam postupně musela snažit přesvědčit ty kolem, že i z takového stavění je možno udělat něco, co vlastně je lepší, než jenom utilitární konstrukce. V tom smyslu toho nelituju, musím říct, že jsem tam poznala vynikající spolupracovníky. Byla jsem tam až do té doby, kdy jsme odjeli do Kanady a ta praxe mi dala dobrý základ pro všechno, co jsem pak v životě podnikala.

J.H. Další část rozhovoru s manželi Bendovými připravil Jiří.