Když majitel utíral stůl, soudce se ho zeptal, jak jdou obchody.

Majitel pokrčil rameny.

„Nic zvláštního, co by stálo za řeč," mínil. Soudce se však vyptával dál. „Nikdo ti v obchodě nepomáhá?"

Majitel se otočil, aby z nádoby v rohu nabral trochu nakládané zeleniny. Položil ji s talířkem na stůj a řekl: „Nějakej pomocník by se mi hodil, jenomže s párem pomocnejch přijdou vždycky i hladový ústa. Ne, ne, rači se o všecko starám sám. A co děláte vy dva, pánové, v našem městě?"

„My tudy jen projíždíme," odpověděl soudce. „Jsme obchodníci hedvábím z hlavního města."

„Ale to je ohromný!" zvolal majitel. „To se musíte zastavit u mýho nájemníka, jistýho pana Wu Fenga, ten je taky z hlavního města."

„Pan Wu rovněž obchoduje hedvábím?" zeptal se seržant.

„Kdepak!" ujistil ho majitel. „Je to ňákej malíř. Já se v těchhle věcech nevyznám, ale lidi říkaj, že je moc dobrej. Asi musí bejt, protože u toho vysedává od rána do noci!" Šel ke schodišti a zavolal nahoru: „Mistře Wu, jsou tu dva páni s posledními novinkami z hlavního města!"

Shora se ozvalo: „Nemohu teď vstát od práce. Ať jdou nahoru!"

Vinárník byl zřejmě zklamaný. Soudce ho utěšil tím, že nechal na stole tučné spropitné.

Vyšli nahoru po dřevěných schodech.

První poschodí sestávalo z jediné velké místnosti, osvětlené vpředu i vzadu řadou mřížových oken, polepených jemným bílým papírem.

Mladý muž v cizokrajném šatu pracoval na obraze, představujícím Černého soudce podsvětí. Sám měl na sobě křiklavou kazajku a na hlavě vysoký turban z barevného hedvábí, jaký nosí muži některých barbarských kmenů na druhé straně hranice.

Na obrovském stole uprořed místnosti měl malíř rozprostřené hedvábné plátno. Stěnu mezi okny úplně zakrývalo velké množství hotových obrazů, prozatímně připevněných k papírovým svitkům. U zadní stěny stálo bambusové lehátko.

„Posaďte se chvíli na lehátko, pánové!" řekl mladík, aniž vzhlédl od svého díla. „Pokládám zrovna modrou barvu, a kdybych toho nechal, zaschla by mi nestejnoměrně."

Seržant Chung usedl na lehátko. Soudce zůstal stát a se zájmem se díval na mladíka, jak obratně zachází se štětcem. Všiml si, že na obraze, ačkoli byl namalován se znalostí věci, je hodně neobvyklého, například způsob, jakým byly pojednány záhyby šatu nebo obličeje zpodobovaných osob. Jak se soudce rozhlížel po obrazech, zavěšených na stěně, zjistil, že jsou na všech patrné tytéž cizí rysy.

Mladík udělal poslední tah, pak se napřímil a začal v porcelánové misce vypírat štětec. Přitom se pronikavě zahleděl na soudce. Beze spěchu máchal štětec v misce a přitom hovořil:

„Tak vaše Ctihodnost je novým okresním náčelníkem! Protože jste tu zřejmě na zapřenou, nebudu vás uvádět do rozpaků obvyklými formalitami."

Soudce Ti byl tímto nečekaným prohlášením poněkud zaražen.

„Proč si myslíte, že jsem okresní náčelník?"

Mladík se blahosklonně usmál. Položil štětec do nádobky. Založil si ruce a opřel se zády o stůl, takže stál proti soudci. Řekl:

„Považuju se za portrétistu. A vy, pane, jste přímo prototypem soudce. Prosím, prohlédněte si Soudce podsvětí na tomto obraze. Mohl byste k němu sedět modelem, ačkoliv, ačkoli připouštím, že to v žádném případě není portrét lichotivý."

Soudce nemohl utajit úsměv. Uvědomil si, že nemá smysl pokoušet se toho chytrého mladíka přelstít. „Nemýlíte se, jsem skutečně Ti-Žen-ťie, nový okresní náčelník Lan-fangu, a toto je můj pomocník," řekl.¨

Wu klidně kývl hlavou. Podíval se zpříma na soudce a prohlásil: „vaše jméno je v hlavním městě velmi známé, pane. Čemu vděčím za to, že jste mě poctil svou návštěvou?"