Wu se podíval zpříma na soudce a prohlásil: „vaše jméno je v hlavním městě velmi známé, pane. Čemu vděčím za to, že jste mě poctil svou návštěvou? Nemyslím, že jste mě přišel zatknout. Takovou práci byste jistě přenechal biřičům."

„Co vás přivedlo na myšlenku," zeptal se soudce Ti, „že byste mohl být zatčen?"

Wu si posunul turban do týla.

„Promiňte mi, prosím, pane, že upustím od všech obvyklých zdvořilostních formalit. Vím, že váš čas je drahý – a můj také. Dnes ráno se roznesla zpráva, že byl zavražděn starý generál Ting. Mimochodem, nic jiného si ten pokrytecký darebák nezasloužil. Jenomže jeho potměšilý synátor všude už nějaký čas roztruboval, že já, syn velitele Wua, známého jako generálův úhlavní nepřítel, ho mám v úmyslu zabít. Už přes měsíc tu mladý Ting obchází po okolí a vyzvídá. Snažil se vytáhnout infrormace o mně z majitele tady toho krámu a přitom mě všelijak pomlouval.

Bezpochyby mě teď mladý Ting obvinil, že jsem jeho otce zabil já. Tuctový okresní náčelník by ihned vyslal biřice, aby mě zatkli. Vy však, pane, jste znám jako muž neobyčejné prozíravosti. Tak jste si pomyslel, že sem neprve zajdete sám a podíváte se, co jsem zač."

Seržant Chung poslouchal tento nenucený projev s narůstajícím hněvem. Teď vyskočil a zvolal: „Vaše Ctihodnosti, drzost toho hejska je prostě nesnesitelná!"

Soudce jej pohybem ruky zarazil. S jemným úsměvem řekl: „My si s panem Wuem výborně rozumíme, seržante. Na mne samého to působí spíše osvěživě."

Když si seržant zase sedl, soudce pokračoval: „Máte pravdu, příteli. Budu teď stejně otevřený jako vy. Proč jste se vy, syn velmi známého vojenského velitele z ministerstva války, usadil zcela sám v těchto odlehlých končinách?"

Wu se rozhlédl po svých obrazech na stěně.

"Před pěti lety," odpověděl, „jsem vykonal zkoušku na mladšího kandidáta. K otcovu zklamání jsem se pak rozhodl studia přerušit a věnovat se malování. V hlavním městě jsem pracoval u dvou slavných mistrů, ale jejich styl mě neuspokojoval.

Před dvěma lety jsem se náhodou setkal s mnichem, který přišel z Chotanu, vazalského království daleko na západě. Tento muž mi ukázal svůj styl malby, plný života a vzrušujících barev. Dospěl jsem k závěru, že čínští umělci by měli studovat tento styl, aby dodali našemu národnímu umění čerstvé krve. Napadlo mě, že bych se sám mohl stát průkopníkem, a rozhodl jsem se vydat se na cestu do Chotanu."

„Mne osobně," poznamenal soudce suše, „naše národní umění naprosto uspokojuje a nemyslím, že by nás cizí barbarský národ mohl něčemu naučit. Ale netvrdím, že jsem znalec. Pokračujte, prosím."

„Vymámil jsem tedy ze svého dobrého otce peníze na cestu," pokračoval Wu, „a on mě pustil v naději, že jednám z mladické nerozvážnosti, že jednoho dne se vrátím a bude ze mne usedlý mladý úředník. Ještě před dvěma roky vedla cesta do západních království přes Lan-fang. Proto jsem přišel sem. Tady jsem ale zjistil, že cesta zanikla a teď vede značně severněji. Stepi na západ od tohoto města jsou obývané jen hordami kočovných Ujgurů, lidí bez umění a bez kultury."

„Když to bylo takhle," přerušil ho Ti, „proč jste neodešel a nezamířil na sever, abyste mohl pokračovat v cestě?"

Mladý muž se smál.

„To se, pane, těžko vysvětluje. Musím přiznat, že jsem člověk líný a velice náladový. Nějak se mi tu zalíbilo a pomyslilm jsem si, že bych tu stejně dobře mohl chvíli zůstat a malovat. Kromě toho jsem našel zalíbení v tomhle domě. Velice si potrpím na víno a vyhobuje mi bydlet s vinárníkem pod jednou střechou. Ten člověk má záhadný čich na dobré víno a jeho sklad si v ničem nezadá s nejlepšími obchody v hlavním měste. A tak jsem tu zůstal."