J.H. Poté, co jsem s paní doktorkou Obuchovou v minulém pořadu hovořil o působení křesťanských misionářů v období 18. století, v dnešní části rozhovoru, který jsem natočil v Pekingu, jsem položil otázku, jež směřovala k historii křesťanských misionářů působících v Číně v pozdějších dobách, tedy konkrétně v 19. století. Posléze jsme se v našem rozhovoru dostali na téma pietní pozornosti, kterou Čína v minulosti a neméně dodnes věnoju náhrobkům oné nevelké skupinky misionářů, kteří v Číně působili a kteří zde také zemřeli. Jak už víme z jiného pořadu,který jsme pro posluchače českého vysílání v minulosti připravili, mezi těmito misionáři bylo i několik českého působu.

Jak to tedy bylo s křesťanskou misijní činností v období 19. století?

Obuchová: V 19. století tady bylo opět několik českých misionářů, především v té první polovině páter Josef Zeman, v severnějších oblastech Číny, který zemřel v roce 1952 v Hongkongu. Vím pak o otci Vincenci, který zemřel na začátku našeho tisíciletí, opět v Hongkongu, čili celou domu tam působil, a bylo jich několika dalších, ale není to důkladně zmapováno bohužel. A stejně často se stávalo, stejně jako na konci 17.a 18. století, že i když se původně připravovali na misii do Číny, jako například během války páter Josef Lang, taky jezuita, se vypravil také do Číny... tak buď skončili v Japonsku, anebo jako Lang dnes figuruje mezi misionáři kanadskými.

J.H. Myslím, že se u nás obecně neví o tom, že v Pekingu, možná i jiných čínských městech, je řada misionářů, kteří přišli z našeho území i pohřbena.

Obuchová: Pokud vím, tak jenom v Pekingu, protože o Kirwitzerově hrobě v Maccau nemám žádné zprávy. Tady byly v Pekingu dvě hlavní místa, kde byli jezuité pohřbíváni. Jednak tedy císař věnoval po Ricciho smrti jezuitům zkonfiskovaný majetek po jednom zrádném eunuchovi, u Qianmenu, a pak francouzští jezuité měli hřbitov o kousek dále a byly tam i kostely postaveny. Bylo to v té oblasti, kde měli jezuité svůj řádový dům v té době. Ale vzhledem k výstavbě Pekingu a k tomu, že pak následovala dvě století různých válek – pekingské povstání, boxerské povstání, moderní války,opiové války, takže byl zničen a přestěhován dále na severozápad dnešního Pekingu, tehdy to bylo vlastně za městem, a na počátku 20.století čínští věřící náhrobky, které zůstaly zachovány a působí některé velice honosně, byly zakopány do země a opět několikrát stěhovány, takže se jich vždy několik ztratilo, poškodilo, takže to, co zůstalo nakonec na počátku 80. let bylo shromážděno, restaurováno, myslím, že celkem pietně, vzhledem k čínskému vztahu k památkách tohoto typu. I když nebyl zachován původní ráz toho hřbitova, tak byly shromážděny na jednom místě. Původně to byla zřejmě volná plocha, ale jak expandovaly čínské školy, tak se stalo, že tato pietní část se ocitla v areálu pekingské stranické školy, dneska je to administrativní institut, kde se vychovávají čínští úředníci. Je možné se tam jít podívat. Kdykoliv, ovšem je to ohrazeno, takže pokud se chcete dostat dovnitř,musíte se předem domluvit,nebo přijít v pracovní době instituce, která to zkoumá. Protože k tomu vzniklo takové malé výzkumné středisko, které zkoumá vztahy Evropa – Čína a mají také svoji zatím poměrně jednoduchou webovou stránku, ale snaží se něco o tom vypátrat.

Podle jejich informací by na tom hřbitově měli být čtyři z našich jezuitů pohřbeni.

J.H. Myslím, že Karel Slavíček je mezi nimi, jestli se nemýlím.

Obuchová: Ano. Použila jsem nesprávný termín pohřbeni, ale jsou tam 4 náhrobky těch našich – takže Slavíček, Zichelbart a myslím že Bahr a Walter – z těch posledních.