„Kdo nevystoupil na Velkou zeď, není správný Číňan", prohlásil prý kdysi předseda Mao. Jeho slova vyvolala nadšenou kampaň a lidé se houfně snažili tento stavební div světa stéci. Doba se mění, Maova hesla se tvůrčím způsobem ujaly cestovní kanceláře a vytvořily slogan podobný: „Kdo nestál na Velké zdi, jako v Číně nebyl!"

Turisté podobnou pobídku samozřejmě nepotřebují. Kdokoli do Číny přijíždí, byť na sebekratší dobu, dobře ví, jaká úžasná stavba se vine na sever od Pekingu, a pokud mu zbyde jen půlden volna, zavelí na své průvodce – vzhůru na Zeď!

Osobně jsem toto heslo vyhlásil v okamžiku, kdy mě do mého pekingského působiště přijeli navštívit moji synové.

Na zvolání Vzhůru na zeď jsou Číňané dobře připraveni a vybrat si můžete z řady způsobů jako se ke Zdi dostat. Nejbližší a také nejznámější je úsek u pevnosti Badaling, který leží v průsmyku severních hor asi 80 kilometrů na severozápad od hlavního města.

Naše volba – z důvodů ryze praktických – patřila dopravě místním linkovým autobusem. Nejen že slibovala nejlevnější způsob dopravy, slibovala také relativní volnost. Bude jen na nás, jak dlouhou dobu na zdi strávíme.

Pojedeš na stanici metra Jishuitan, tam půjdeš asi 200 metrů na východ a nasedneš do místní linky číslo 95. Ta vás odveze až do Badalingu. Poradil mi kolega v redakci.

Zajásali jsme, jak snadno jsme objevili autobus číslo 95. U jeho vchodu stála drobná Číňanka s megafonem a za vytrvalého drmolení hrnula dovnitř jednoho Číňana za druhým. Nastupte, nastupte, mávala rukou, když na nás přišla řada.

„Moment, my chceme do Badalingu," říkal jsem. Jak se dalo čekat, v její zásobě anglických slov existovala pouze dvě. OK a yes. Obě použila, když slyšela jméno Badaling a postrčila nás do nitra už téměř zaplněného vozu. Když jsme našli volná místa, spatřil jsem mezi houfem černých hlav našich čínských spolucestujících dvě světlé kštice.

„Prosím vás, jede to opravdu k Velké zdi," zeptal jsem se onoho páru turistů střední let, ukázalo se, že jsou to Australané.

„No ano, to doufáme, ale to už se dal autobus do pohybu. Průvodkyně od každého vybrala sumu, která byla nečekaně nízká. Na můj opakovaný dotaz, kam že to tedy všude jedeme, spustila průvodkyně dlouhý výčet, z něhož jsem porozuměl pouze slovu Ming. Aha, takže nás neminou hrobky Mingů. Dobrá, hrobky Mingů jsou jistě slavným místem. Jakkoli jsme jejich návštěvu v plánu neměli. Australané na tom byli podobně, muž rezignovaně pokrčil rameny, jeho žena beze slova kroutila hlavou.

První zastávkou však nebyly slavné hrobky Mingů, ale jakési poměrně nevzhledné betonové muzeum, které bylo rovněž zasvěceno Mingům. Průvodkyně nám dala najevo, že je jen na nás, zda ho navštívíme, prohlídka bude trvat hodinu.

Spolu s Australany jsme se dohodli, že si pohlídku odpustíme. Zatímco se svými syny jsem usedl do vlídného stínu a popíjel minerálku, Australané prohlásili, že se jdou projít po okolí.

Asi za padesát minut se z muzea vyhrnul dav našich spolucestujících, naskákal do autobusu a průvodkyně zavelela – vzhůru na zeď!

„Moment," volám na ni. Ti dva, co tu seděli...ukazuji na prázdná místa po dvou Australanech, „tu ještě nejsou!"

„Ó," vypravila ze sebe průvodkyně a na chviličku se zatvářila velmi lítostivě. „Opravdu?" chvíli těkala pohledem po okolí, když však dvojici nikde nazahlédla, pokrčila rameny a dala pokyn o odjezdu. Autralany jsme už nikdy neviděli.

Pak už však autobus zamířil k pevnosti Badalin. Mohutnost zdi, která se táhla na obě strany od silnice a prudce stoupala na strmé kopce, nám vzala dech. Na její zdolání nám průvodkyně dala 40 minut. Stihli jsme to. Bylo to úžasné. Jakkoli fyzicky velmi náročné. O tom ostatně svědčí rozhovor, který jsem na závěr sestupu před autobusem natočil.