Zhou Guangren se narodila v roce 1928 v solventní rodině v Německu. Její otec tehdy studoval strojní inženýrství v Německu, kde nakonec získal doktorát. V roce 1932 čtyřiletá Zhou se s rodičí vrátila do Šanghaje. Její otec doufal, aby Zhou Guangren zdědí jeho záležitost a stane se známou osobou v čínských komerčních kruzích. Ale o obchodování Zhou neměla žádný zájem, chtěla se učit hrát na klavír. Zhou vzpomíná, že nevěděla proč, ale vždycky byla zamilována do klavíru. Proto, když jí bylo 16 let, protrhla své vztahy se svým otcem a začala nezávislý život. Zhou musela sama vydělat peníze a vedla chudý život. Kvůli své touze po hudbě se Zhou vzdala příjemného a pohodlného života. Největší problém byl tehdy pro ní fakt, že neměla svůj klavír. Ale bůh ji pomohl v splnění jejího přání, protože náhodou dostala nádherný klavír od jedné Němky. Stalo se, že Zhou se svým dědečkem navštívila německou paní, která žila v té době v Číně. Německo urpělo porážku ve druhé světové válce, proto se paní chtěla vrátit domů. Ale nic nemohla vzít sebou. Bylo ji líto výborného klavíru, vyrobeného v Německu. Když slyšela Zhou hrát na klavír, byla natolik dojatá krásnou melodií, že mladé dívce svůj klavír darovala. Doprovází jí životem už celá desetiletí. Je sice je starý, ale Zhou jej stále uchováva. Před několika lety Zhou odcestovala do Německa a navštívila svojí obdarovatelku. Byla už stará, ale dosud si pamatuje, jak Zhou Guangren skvěle hrála na klavír.

V roce 1951, na začátku založení ČLR, se Zhou v Berlíně zúčastnila Světového festivalu mládeže a studentstva, kde získala bronzovou medaili ve hře na piano. Zhou se tím stala první čínskou umělkyní, která získala cenu na mezinárodní soutěží pianistů. Od té doby Zhou věnovala celý svůj život klavíru. Ale potom v Číně nastalo období tzv. kulturní revoluce a do jejího snu o úspěšné umělecké kariéře opět vstoupily potíže a výzvy. Po kulturní revoluci měla Zhou mnoho sólových koncertů, prostřednictvím kterých vyjádřila svou nespokojenost se společenskou situací. Jednou před koncertem, Zhou sama převážela klavír a poranila si tři prsty. To znamenalo, že se nemohla vrátit na jeviště. Byla z toho smutná, ale velice rychle se vzpamatovala a začala s popularizací klavíru. V Pekingu založila klavírní školu pro děti a dosáhla velkých úspěchů. Mezi její bývalé studenty patří mnoho pianistů, známých v Číně a ve světě, jako například Huang Peiying, Li Baoqiong, Wu Yinan, Li Yundi a a jiní.

Zhou miluje své studenty, ale studenti také milují svou učitelku. Zhou si myslí, že jako pianistka byla úspěšná, ale jako učitelka taky dosáhla úspěchu. Ale zlobí se na sebe jako na matku, protože si myslí, že věnovala málo času svému synovi a dceři. Po dlouhou dobu nemohli její syn a dcera celou záležitost pochopit. Dneska se její děti stali učiteli hry na klavír. Konečně porozuměli své mamince. Příběh Zhou Guangren nám říká, že na cestě ke snům, jsou vždycky nějaké překážky, které musíme překonat.