J.H. V dnešním pořadu Jak se jim žije navazujeme na osudy manželů Bedových, českých architektů, kteří žijí a pracují v čínské Shanghaji.

Ivana Bendová: Já bych se ještě ráda vyjádřila k tomu feng-shui. Já si myslím, že to, co Honza říkal, je hrozně zjednodušený názor. Pro mne feng-sui je první praktická psychologie prostoru. Jsou různé větve, různé názorové tendence. Já sama nemám moc ráda dnešní systém, který se používá hlavně v Hongkongu, kde se uplatňuje pole rozdělené na devět čtverců a ty se nějaký způsobem aplikují na půdorys domu a podobně. Já bych dala přednost názorovným větvím,které se opírají o ty zásady, jako že na severu má být kopec a dům má být otevřený na jih. Myslím si, že respekt k energii domu je hrozně důležitý. A nejde jenom o tom, jestli tam bude průvan, nebo tam nebude průvan, ale ten dům působí na člověka.A člověk působí na dům, nebo respektive když člověk vytváří dům, tak zároveň tytváří prostředí, které na něj bude zpátky působit. Nebo si volí to prostředí a v tom se odráží jeho současná psychická situace. Například člověk, který si zvolí, že bude bydlet v nějakém suterénním bytě, tak jenom fakt, že se tam každý den vrací a třeba jsou tam okna s vysokými parapety a on prostě jakoby schází do podzemí, to na člověka samo o sobě působí. A strhává ho to v sebevědomí a jakémsi respektu sama k sobě. Takový způsob života se dá praktikovat po nějakou omezenou dobu, ale člověk by tam neměl žít celý život. Je to vzájemné působení. V tom smyslu feng-shui mělo úžasný význam a má dodnes, protože to je jediný systém jakési praktické psychologie prostředí. A to v západní civilizace moc takových věcí nebylo.

Jan Benda: Já si myslím, že se mýlíš. A že už staří Řekové to věděli a praktikovali. Myslím si, že ta Čína byla zajímavá jako Kanada při určitém objevování Číny. Já když jsem poprvé přišel na čínskou Zeď, tak to byl objev. V Čechách se říkal Velká zeď, ne čínská zeď, tak já jsem na ni přišel a ona je vlastně malá. Není ani moc vysoká, ani moc široká, je jednoduchá, ale je dlouhá. To je rozměr, který si málokdo dovede představit, kdyby se všechno dalo do jedné linky, tak to představuje asi šest tisíc kilometrů, což je zeď z jednoho konce Ameriky na druhej. Z východního na západní pobřeží. Což je naprosto nepředstavitelná vzdálenost. Ta jednoduchost té stavby jako takové...vlastně zeď – v sobě nese obrovskou zkušenost stavění. Protože tenkrát nebyla žádná výkresová dokumentace, nebyly žádné prováděcí výkresy, Čínani si museli sehnat způsob, podle jakých principů tu zeď stavět a museli to přenést na jednotlivé lidi. To se nedá postavit jednou firmou taková zeď, to se nedá postavit jedním architektem, musí být vymyšlen způsob, jak toto zorganizovat a tenhle rozměr, ta dynamika, ta obrovskost té stavby, ta v těch Číňanech je. A ta se přenáší do dnešní architektury,do rozměrů staveb, do rozměrů projektů, rychlost, a jakou se tu staví, tahle zkušenost stavění, tak je pradávná, je prazákladní a hrozně důležitá dodneška pro Čínu.

J.H. Pořad s českými architekty manteli Bendovými připravil Jiří.