J.H. Zvu vás k poslechu druhé části pořadu, ve které nám pan Jiří Černý sdělí pokračování svých zážitků z trati závodu automobilových veteránů Peking Paříž. Jak jsme slyšeli v první části pořadu Jak se jim žije, který jsme připravili společně s kolegyní Vilmou, pan Jiří Černý se letošního ročníku zúčastnil jako doprovod jedné ze soutěžních posádek.

Nezůstal však pouze u toho, že by byl přítomen pouze startu závodu v Pekingu, doprovázel závodníky až čínsko-mongolskou hranici.

J.Černý: Ano, máte pravdu. Za volantem zapůjčeného čínského automobilu jsme absolvovali se závodníky tři etapy. První etapa startovala u Velké zdi a končila v Datongu. Druhá etapa pak z Datongu vedla do takového města ...

Vilma: Ano, já vám trochu pomůžu, to město se jmenovalo S-s-vang či...

J.Černý: Ano, děkuji za pomoc. Byl to takový jurtový ostrůvek upostřed stepi. Poslední etapa vedla z tohoto ostrůvku do Erenhotu na čínsko-mongolské hranice.

Vilma: V Erenhotu jste jim zamával a mávala jste především jednomu člověku. Je to Čechoameričan, který vás v této soutěži nejvíce zajímal.

Černý: Je to můj takzvaně příbuzný a velmi dobrý známý Honza Vobořil, John Voboril, protože je to Čechoameričan, který jede s Rickem Moosem, který jede na svém voze Lancie Teta z roku 1916. S ním jsme celou záležitost připravovali už před rokem, ale poslední práce na Lancii proběhly v Pekingu před hotelem Shangrila, kdy se najednou v motoru objevila voda.

J.H. Jak jste se zmínil váš záměr nebyl pouze zúčastnit se části závodu, vím, že máte ještě další cíl. Můžete našim posluchačům sdělit, co plánujete, co z toho všeho bude?

J.Černý: Co z toho všeho bude? Doufejme, že ve spolupráci s fotografem Liborem Sváčkem a českým básníkem Petrem Cincibuchem by měla z této záležitosti vzniknout knížka, o které se dá říct, že bude v historii třetí. První napsal Luigi Barsini, italský novinář, který se tohoto závodu zúčastnil v roce 1907, druhou, románovější zpracování mistr Endrews v konci 60. let. No a třetí bude snad ta naše.

Vilma: Pane Černý, vy jste velký fanda automobilových veteránů. Vím, že vlastníte několik, veteránů.

J.Černý: Máte pravdu, mám, dá se říct...nejstarší je Ford N z roku 1906, na tom ale v tuto chvíli pracujeme, máme české vozy, Jawa minor, je to dvousedadlový roadster, s kterým jsme projeli Evropu, Škoda tudor z roku 1948, s kterým jsem byl za polárním kruhem, a mojí současnou vlajkovou lodí, je Rolce Royce, model Silver Right z roku 1946 a současně je to první Rolce v nově založené české sekci Rolce Royce Entusiast Club.

J.H. Jak dlouho se věnujete tumuto koníčku?

J.Černý: Jak dlouho? Prozradím, že je mně 64. Začal jsem se mu věnovat hned po vychození školy, tak těch 45 let určitě.

Vilma: Někdo sbírá známky, ale vy sbíráte automobily. Jak jste k tomu vůbec přišel?

J.Černý: Kdysi dávno jsme měli s mojí manželkou těsně před svatbou, měl jsem půjčeného skútra čézetu, jeli jsme na výlet. Projížděli jsme Pardubicemi, kde se konala jedna z prvních mezinárodních motocyklových soutěží, právě historických motocyklů, nám se to zalíbilo natolik, že v příštím ročníku právě s Janem Vobořilem jsme už byli, já jsem tam byl s motocyklem Ardie a ta byla na vozíku zapřažená za Honzovým Fiatem 520 z roku 1929.

J.H. Rozhovor s panem Jiřím Černým pro pořad Jak se jim žije připravili Vilma Jiří z české sekce CRI.