Přicházíme na velkou step a přibližujeme se k zvláštní skupině lidí mongolského národa.

Čínský rozhlas pro zahraničí vám líčí příběhy o lidových zpěvácích, o jejich minulosti a současnosti, úspěších a strádání.

Na široké stepi Khorčin žijí takoví Mongolové, kteří za doprovodu tradičních hudebných nástrojů vyprávějí starobylé příběhy. Lidé je nazývají Hugurci. Tito zpěváci jsou nositelem originální hudební kultury, navázali na nádheru z minulosti, přitom jsou vystaveni náporu moderní civilizace a těžce pokračují v tradičním mongolském umění.

Vážení posluchači, tady je Čínský rozhlas pro zahraničí. Jsem moderátorka Mo Li. Dnes přicházíme na step Khorčin a navštívíme lidové zpěváky „hugurci". .

Hugurci existovali již koncem 12. století. Roku 1206, Cenghis Khan nastolil Mongolskou říši. Mezi jeho úředníky a generály existovala zvláštní funkce, nazvanou hugurci, který byl zodpovědný za hraní hudby a jenž byl předchůdcem pozdějších hugurci.

Na začátku 19. století polnohospodářství a pastevectví se současně rozvíjely v khorčinské oblasti. Mongolové a Hanové, tedy Číňané nejeden od druhého učili a kontaktovali. Přislušníci obou národů se často setkávali, přitom hovořili o historií a současnosti a rozvíjeli i zábavy. Zpívali lidové písně, Kromě toho poslouchání „uri guru" a „hao-laj-pao", jež předváděli Hugurci, se stalo hlavní zábavou místních obyvatel. Přísloví se říká: Tři lidé jde spolu, jeden z nich je určitě Hugurci. podle pověsti v době největšího rozkvětu putovalo na stepi Khorcin přes tisíc hugurcich.

Na khorcinské stepi leží okres Džalút, kde je domov hugurci. Místopředseda Asociace baladických umělců Vnitřního Mongolska Xu Chang-he informoval:

Džalut je mongolské jméno, má význam „vyhlášení" nebo „oznámení". V období Cenghis Khana mongolský národ neměl písmo. Během války veškeré vojenské rozkazy byly sestavené do aliteračních básní, které se předávaly ústně. Byl to původní podoba chao-laj-pao. Právě kvůli tomu místní umělci dovedou hrát chao-laj-pao a uri gur.

Nyní si poslechněte výňatek uri guru „Boj mezi generály", který zpívá známý hugurci Laoser. „Vyprávění starých příběhů za vlastního doprovodu Si-hu" je právě uri gur. Si-hu je mongolský smyčcový hudební nástroj. Představení jednoho celého uri guru potřebuje nejméně přes deset hodin, maximálně půl měsíce. Ale účinkující s tím rádi vystupovali. Úvodní proslov na začátku programu a improvizační kadence jsou chao-laj-pao.

V polovině minulého století ve volných časech lidé často pozvali hugurci do svých domů na představení uri gur a chao-laj-pao.

„Když bylo mi 7, 8 let, když naše vesnice zvala hugurciho na představení, to byla velká událost. Často jsme ho přivezli ve vozu taženém voly z místa vzdáleného několik set kilometrů. Pastevci tehdy bydleli rozptýleně. Když přišel nějaký hugurci, pastevci informovali jeden druhého. Pak celé rodiny přijížděly na představení. Ve staré době keltští šlechtici často ve večerních hodinách pozvali pěvce a básníky do svých domů na představení. Potom hudebníci jim hráli krásné melodie a zpívali staré příběhy s doprovodem harfy.

Hugurci na východní stepi stejní jako evropští středověcí potulní zpěváci a básníci svým způsobem zaznamenávali historii.

Společenská funkce hugurci zřejmě není jenom poskytování zábavy. Pastevecký potulný mongolský národ nemá dlouholetou písemnou historii. Mnoho vzácných historických událostí je přenesené hugurcimi ústně z generace na generaci, a díky tomu lidé ještě pamatují mnoho dávných událostí. Ale dnes je velmi líto, že hugurci jsou skoro zapomenutí.

Kvůli popularizaci televize a rozmanitosti zábavy, počet hugurcich na stepi Khorčin rychle poklesla. Do roku 2004 jich existovalo jenom několik desítek. Hugurci a jejich uri gur postupně odcházejí z života místních obyvatel.

Odborník národnostního literaturního a uměleckého institutu města Tong-liao Sanbul Nožbu řekl:

Ke konci minulého století, bývalá jeviště pro hugurci se změnila v halu pro biliár nebo elektronické hry. Počet umělců se postupně snížilo, a jejich obecenstvo se také zmenšilo. Staří lidé stále mají neodbytnou vášeň, ale mladí lidé ne."

Odborník ústavu národnostní literatury při Čínské akademii společenských věd Sčinbat s lítostí uvedl:

„Právě kvůli nedostatku poslouchačů stojí toto umění před hrozbou zániku."

Mistr na uri gur, Laoser také dělá velkou starost:

„Co máme dělat! Lidé v současnosti nechtějí pozvat hugurci. Je to velmi nebezpečný jev. Já mám státní dotaci a s živobytím nemám problém. Ale moje studenti žijí těžce."

Budeme toto umění dát do muzea, nebo jej stále předáváme mezi lidmi? Prostředí se mění. Mohou hugurci vycházet z poušti a rozvíjet se v oáze?

Roku 2001 Čína podepsala „Konvenci o ústním a nehmotném kulturním dědictví lidstva" v rámci UNESCO. Potom ústřední vláda zahájila řadu akcí zaměřených na ochranu nehmotného kulturního dědictví, včetně výběru „dědičů nehmotné kultury". Místní vláda v okresu Džálut také podnikla mnoho opatření, např. zorganizování kursu o hugurcich a uspořádání soutěží chao-laj-pao.

Čínská akademie společenských věd v roce 2004 zahájila vědecký projekt nazvaný „terénní průzkum uri gur". Odpovědný činitel tohoto programu Sčinbat informoval:

Nyní nejvíc postrádáme zvukové záznamy na terénu. Náš vědecký projekt právě doplní tento nedostatek. Kromě toho v uplynulých 30 letech rozhlas trval na zaznamenání zvukových materiálů hugurci. Rozhlas sehrál důležitou roli v ochraně tohoto umění.

Šéf uměleckého oddělení v rozhlasu města Tong-liao ve Vnitřním Mongolsku Xu Chang-he uvedl:

Pozvali jsme hugurci do našeho rádia, zde dělali jsme mnoho programů. V uplynulých 30 letech zaznamenali jsme asi 4000 hodin programu uri gurů.

Ptáme se ale, jestli lidové umění může zachovávat svůj originální půvab, pokud vchází do velkých měst?

Odborník na lidové hudební umění Zhu Zhi-zhong vyslovil docela optimistické stanovisko.

„Domnívám se, že umění v původním stavu musí vstoupit do moderní mediální platformy. Přitom by mohlo docházet k nějakému ochabnutí ve vztahu k jeho umělecké interpretaci. Ale takové umění předává národního ducha. Ochrana lidové kultury a umění v původním stavu znamená ve skutečnosti ochranu naší čínské národní kultury."

Před 800 let Cenghis Khan založil funkci hugurciho, která byla zodpovědná za hudební záležitosti. A po 800 letech, rok 2006 byl pro hugurci a uri gur neobyčejným rokem. V tomto roce okres Džalut organizoval „1. umělecký festival pro uri gur", a ve stejném roce čínská vláda oficiálně zapsala uri gur do seznamu „1. skupiny státního nehmotného kulturního dědictví". To všechno je velkou útěchou pro hugurci, kteří těžce pokračují ve svém umění.