Moderátor: Tuto písničku zpívá hudební skupina mongolské národnosti, která má krásný název, Noen Džija. Tato písnička se rovněž nazývá Noen Džija a v domově zpěváků je velice populární stejně jako Zlatý tucet českých folkových písní.

Moderátor: Je to zlidovělá lyrická písnička mongolské národnosti, líčí truchlivý příběh.

Na stepi Khorčin ve Vnitřním mongolsku žila před dávnou dobou krásná dívka Noen Džija. Ve svém dětství zpívala spolu s ptáčky, hrála si s ovčím stádem a zápasila se svým nejoblíbenějším červeným hříbětem./zvuk/ Bezstarostný život vždy utíkal rychle. Noen Džija brzo vyrůstávala v pohlednou dívku. Otec ji zaslíbila neznámému kluku. Slova otce byla za starých časů neporušitelná./zvuk/ Za doprovodu rohu vítajícího nevěstu se Noen Džija neochotně vydala na svatební cestu. Musela se totiž provdat do vzdálené oblasti. V doprovodu nevěsty bylo naštěstí její milé červené hříbě./Zvuk/ Jako dopravní prostředek se tehdy používaly jen koňské povozy s dřevěnými koly. Na stepi najeli přes deset dní. Pro Noen Džija to znamenalo, že sotva měla šanci na zpáteční cestu do domova.

Plynul rok za rokem. Noen Džija, která se již dávno loučila s domovem, nemohla potlačovat nostalgii. Nespočetně krát šplhala na vysoké vrcholy, vyhlížela směrem k domově a mlčky četla jména rodinných příslušníků. Zanedlouho zemřela důsledkem nostalgických citů. Červené hříbě, jakoby znalo srdci svého pána, cválalo ve dne i v noci a dorazilo do domova dívky. Jenže kvůli nadměrné námaze padlo před vchodem do domu svého pána a dále se už neprobudilo.

„Řeka Hajčing se vlní a trápí dceru stesk po rodičích. Dali jí hříběte věnem a provdali ji do vzdálené místnosti."

Moderátor: Písnička Noen Džija se na stepi Khorčin šíří již stovky let. V domově legendární dívky Noen Džija jsme tentokrát zjistili, že tato písnička je stále oblíbená pro místní obyvatele.

Moderátor: Nyní vám zpívá stará babička mongolské národnosti. Žije v domově legendární dívky Noen Džija a jmenuje se Chutagla.

Chutagla: „Neumím žádné jiné písničky, ale zpívám spíš písničku Noen Džija. Ráda ji zpívám v rodinném kruhu, pokud to od mě žádají když si připomínáme Nový rok, slavíme narozeniny dětí a vnučky. Zpívám Noen Džija někdy i mimo rodinu, když potřebuju odpočívat po unavení z práce a chce se mi zpívat.

Moderátor: babička říkala, že po vdání často zpívala Noen Džija.

Chutagla: „ Já jsem zpívala a plákala. Zpívala jsem tuto písničku v okamžiku stesku po rodině. Jsem plákala v počátečním období po vdání. Protože jsem se nemohla bránit vzpomínání na babičku a dědečka, maminku a otce, mladšího bratra a sestru. Já jsem nejstarší mezi sourozenci."

Moderátor: Zážitky z takového stesku má rovněž dcera staré babičky.

Dcera Chutagly: „Nově provdaná dívka obyvkle má takový pocit, že se hned rozloučí s rodiči a stane se příslušnicí jiné rodiny. Je tomu tak u mongolské národnosti i národa Chan. A Nuenkia je jistě písničkou, která dokáže takový cit vyjádřit co nejexpresívněji. Moje matka tuto písničku zpívá když na mě myslí. A já rovněž zpívám tuto písničku když si vzpomínám na svoji dceru. Tato písnička je půvabná, jednoduchá a srozumitelná, líčí společné cítění většiny lidí."

Moderátor: Lidí s podobným citem je ještě hodně. Jednou z nich je stařena mandžuské národnosti Wang Jinzhi, která se za mládí provdala ze vzdálené oblasti na step Khorčin.

Wang Jinzhi: „Tuto zpívačku jsem začala zpívat ve věku 20 let, kdy jsem se provdala. Předtím jsem ji už věděla, ale nezpívala. Po narození dítě jsem ji začal zpívat, protože ji zpívalo mnoho členů rodiny. Při zpívání cítím velký stesk po domově, který je mi opravdu vzdálená. Tato písnička mi vždy přijde na mysli jakmile si vzpomínám na rodinu. Je to truchlivá písnička. Také rodiči se trápí steskem po dětech. Moje synové a dcery se rovněž učili a umějí tuto písničku zpívat."

Moderátor: Babička Wang má malou vnučku, která nás v interview pečlivě poslouchá.

Wang Jinzhi: „ Moje vnučka se od malého dětství učila tuto písničku ode mě. Když jí byl právě rok, já jsem si s ní hrála a zpívala tuto písničku. Ona mě pak následovala vleže."

Vnučka: "Je mi 12 let. Tuto písičku jsem se učila od babičky. Písnička se mi velice líbí. V malém dětství jsem nevnímala truchlivost písničky, ale teď ji cítím. Líbí se mi její melodie i text. Babička mě učila již za mého malého dětství, vyprávěla mi nejprve příběh a potom písničku. Je to dojímající a brzo jsem se naučila."

Moderátor: Časy postupují vpřed a doprava se rozvíjí. Na dnešní stepi Khorčin již není těžké, aby se vzdálená provdaná dívka vracela domů k rodičům. Nicméně se písnička Noen Džija šíří stále daleko. /zvuk/Zpívá se nejen na stepi, /zvuk/ale také ve městech i na jevištích.

Moderátor: Mladá generace na stepi zdobí tuto starou lidovou písničku novou technikou, novou instrumentací a novým způsobem zpívání. Díky novým epochálním prvkům je písnička mnohem krásnější. Přes jakékoli ozdoby se ale nemění jedna věc, tedy hluboký stesk menšinových Mongolů po domově, jímž je písnička nabitá.

Moderátor: Pan Zhu Zhizhong působí na čínském Svazu literárníků a umělců. Je odborník na lidové hudební umění. V domově Noen Džija se zabývá sbíráním a popularizováním prapůvodních folkových písní.

Zhu Zhizhong: „Obyvatelům stepí, bez ohledu na to, kde jsou, buď v Pekingu, Šanghaji a nebo v Londýně, přichází noční stesk po domově. Toto je jejich charakter. Při každém zvednutí sklenice s alkoholem si Mongolové vždy propojí step se steskem a zazpívají stepní písničku. Zazpívají sice jiným lidem, ale de facto sami sobě, aby eliminovali nostalgii. Takový cit se dědí od pradávna na současnost a z generace na generaci.

Moderátor: Milí posluchači, tím končí naše vyprávění o mongolské lidové písničce Nuenkia. Máte u Vás podobné písně? Napište nám prosím. Tady je Čínský rozhlas pro zahraničí, děkujeme vám za pozornost a od mikrofonu se s vámi loučí Petr. Na slyšenou příště.