Odpověď autora je jednoduchá: „Když vesničané jednou uviděli můj fotoaparát, stal jsem se nedobrovolně fotografem celé vesnice. A to jsem nemohl dovolit. Bylo to roce 1988, než se objevil první digitální zázrak. Měl jsem sebou jenom něco kolem 25 rolek filmů abych mohl zdokumentovat celou cestu. Proto jsem kameru raději zatajil".

„Přesto jsem fotografoval děti Jin Lizhonga, protože byly rozkošné" pokračuje autor. „Kromě toho špatné počasí mě přimělo v tu neděli v roce 1988 zůstat s rodinou Jin. Sněh z hor Qilian v ten den pokryl bílou přikrývkou koridor Hexi v západočínské provincii Gansu a všechny uvěznil v jejich domovech. Tím se na neurčito oddálil i můj odjezd".

Poprvé se mu v té době naskytla příležitost blíže se seznámit s životem 800 milionů čínských rolníků. Sledoval jak děti rodiny Jin píšou domácí úkoly a ony zase sledovaly jeho, jak si všechno zaznamenává do svého deníku. Celá rodina jedla nudle, spala společně na kangu, což je z cihel postavena plošina, vyhřívaná ze spoda.

„Další ráno jsem odjel", pokračuje Lindesay ve svém vyprávění. „Když jsem rodine Jinových mával na rozloučenou, určitě si mysleli, že se už nikdy neuvidíme. Než jsem odjel, tak jsem tehdy vyzval Jin Lizhonga, aby mi na okraj deníka napsal své jméno a jméno vesnice. To byl můj záchytný bod, s kterým jsem letos, o 20 let později rodinu Jinových překvapivě opět našel.

Píše se rok 2008 a já uháním dálnicí č. 312 – nová hedvábná cesta - která u Changchengkou protíná Dlohou zeď. Rolník na poli u cesty znal rodinu Jinových a zavedl mě rovnou k jejich domu. Jin Lizhong seděl před domem, hned vedle nové cesty, nabízel vodu a jídlo řidičům projiždějících náklaďaků.

Okamžitě mne poznal, právě tak jako jeho manželka, kterou nechal zavolat z nedalekého pole. Dostala se do rozpaků, když jsem jí připomněl skvělé nudle, které ni tehdy, před 20 lety nabídla. Na to jsem se dozvěděl, že mi tehdy pomohli proto, že jsem vypadal čestně, opuštěnej, zanedbanej a ztracenej. Pravděpodobně jsem byl prvním cizincem, který navštívil a pobyl v jejich vesnici a také první, kdo procházel Dlouhou zdí, jenom jeden kilometr za jejich vesnicí.

„Rozkošné děti" Jinových - syn a dcera - které jsem před 20 lety fotografoval vyrostly a samozřejmě odešly do světa. Synová manželka zatím zůstala doma a hlídala syna. Při pohledu na něj jasem si uvědomil, že přešla celá jedná generace.

„Bez vás a pomoci všech vesničanů bych nikdy nedokázal pěšky úspěšně zvládnout ten dlouhý pochod po Dlohé zdi z Jiayuguan do Shanhaiguan", řekl jsem Jin Lizhongovi a dodal: „Dneska jsem přijel, abych vám ze srdce poděkoval".