V minulém týdnu jsme se poprvé setkali s panem Lukášem, čínským bohemistou. Přestože je pan Lukáš osmdesátník a tvrdí, že skoro čtvrt století češtinu nepoužíval, mohli jsme se na vlastní uši přesvědčit, že mu náš rodný jazyk jde skutečně dobře a i složitá slovíčka sype z rukávu.

Pan Lukáš pochází z Šanghaje a do Pekingu přišel na začátku padesátých let původně studovat ruštinu. Pak ale místní univerzita přišla s nápadem otevřít výuku dalších dvou evropských cizích jazyků. Někteří studenti ruštiny se rozhodli přestoupit na studium nově vzniklých oborů polština a čeština.

To se psal rok 1954. O čtyři roky odpromovali vůbec první čínští bohemisté z říši středu. A proč se vlastně pan Lukáš rozhodl ke studiu češtiny? První kontakt s Československem se datuje do roku 1953, kdy navštívil výstavu české techniky. Tento malý stát na něj udělal dojem. Z výstavy odcházel s pocitem, že Československo je vyspělá průmyslová země.

Navíc v té době byla v Číně populární Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Co pana Lukáše skutečně zaujalo, byla knika Egona Ervina Kische Tajemná Čína z roku 1932. V ní popsal začátek invaze Japonců do oblasti Šanghaje. Přestože Kisch psal německy, pan Lukáš se dopídil, že tento židovský literát žije v Praze.

Dnes nám pan Lukáš bude vyprávět o době studií. Během čtyř let museli čelit různám problémům – například neměli k dispozici žádné česko-čínské slovníky, s výukou čeřtiny neměl nikdo zkušenosti. Proto bylo třeba, aby na univerzitu přišli čeští učitelé.

Ale měli jsme první lektorku slečnu Annu Šťovíčkovou. Byla žákyní Brůžka. Slečna lektorka Šťovíčková také studovala čínštinu. Pěkně znala čínskou literaturu, poezii dynastie Sung. Takovou klasickou kulturu ani normální Číňané neznají. Slečna lektorka byla velmi pilná.

Kromě její práce ještě skládala slovník česko-čínský vědecký. Pro nás byl takový slovník velmi důležitý. Podle těch věcí jsme mohli najít nějaké další slova – z lékařství, o jídle. To bylo pro tlumočení moc důležité.

Roku 1958 jsme skončili jako první třída. Studovali jsme 4 roky. Ale první dva roky jsme studovali na Pekingské univerzitě, další 2 roky jsme se přestěhovali z Katedry ruského jazyka. Stěhovali jsme se do Institutu ruského jazyka a založili jsme novou fakultu. To znamená fakultu polštiny a češtiny jako samostatná, nespadala pod Fakultu ruského jazyka. Nejprve se tedy jmenoval Institut ruského jazyka.

Roku 1959 se Institut ruského jazyka spojil dohromady s instituty cizích jazyků. Tento institut dodnes existuje. Teď se jmenuje Univerzita cizích jazyků v Pekingu.

Fakulta se dnes jmenuje Fakulta evropských jazyků a obsahuje víc 10 než jazyků, to znamená i finský, albánský atd. Ale nejstarčí jsou čeština a polština. To znamená, že vedle němčiny, anfličtiny a francouzštiny obsahuje včechny evropské jazyky.

S panem Lukášem se sejdeme také za týden. Na slyšenou u dalších pořadů se těší Ivana.