V několika předchozích dílech jsem vás pozvala do města Hangzhou ležícího na východním pobřeží Číny, hlavního města provincie Zhejiang a současně místa, kde žije početná komunita cizinců.

Do této 4 milionové metropole zavítáme i dnes. Stejně jako v minulých dvou relacích se podíváme do domu pana Chu Süe-jena, který patřil v 19. století k nejbohatším mužům Číny. Díky tomu si také mohl postavit dům, kterému se přezdívá „nejluxusnější rezidence starobylé Číny".

Zastavěná plocha tohoto sídla činí 5.815 metrů čtverečních. Budovat se začalo v roce 1872, za vlády císaře Tong Zhi z dynastie Qing.

Ačkoli byl Chu bohatý muž, štěstěna se k němu nakonec otočila zády a veškerý majetek přišel, včetně domu, ve kterém nakonec strávil pouze něco málo přes 8 let. Finance za prodej rezidence nakonec pokryly veškeré jeho dluhy, které vznikly po krachu jeho záložny. Chu přišel na buben kvůli tehdejší finanční a politické situaci a soukromým sporům. Novým majitelem domu se v roce 1899 stal Wen Yu.

Chu Süe-jen pracoval během svého mládí v soukromé bance v Hangzhou. Později společně s vojenským správcem provincie Če-ťiang založil vlastní záložnu. Později pomohl místní vládě při pacifikaci nepokojů. Za to získal od císařského soudu hodnost místodržícího a soud mu udělil právo nosit červenou pokrývku hlavy a žlutý mandarínský kabát.

Ke svému bohatství přišel díky obchodování se surovým hedvábím, které dodával cizincům, do Číny dovážel také okenní rámy z Evropy a nakupoval a prodával střelivo. Na vrcholu své kariéry založil lékárnu s čínskou medicínou Chu-ťi.

Komplex rezidence tvoří třináct jednotek, rozdělených do tří částí. Východní část sloužila jako byt pro ženy a děti. Chu žil společně se svou první ženou a matkou v prostřední části. Západní část potom tvořila zahrada nazvaná „Dž-jüan", svou flórou typická pro jih Číny.

Každému návštěvníkovi učaruje jezírko a tekoucí říčka se zlatými rybkami, altán postavený na umělé vyvýšenině, kamenné hory, exotické dřeviny a všudypřítomné javory. Středoevropana také zaujmou skleněné vykládané dveře a okna. Vitráže pro svou potřebu nechal Chu přivézt z Itálie. Okouzlující je také dřevěný nábytek, jídelními stoly počínaje a nádherně zdobenými paravány konče. Ochozy kolem domu lemuje dřevěné vyřezávané zábradlí, oddělující stavbu od zahrady.

V budovách nalezneme mimo jiné několik hal a salonů. Protože tuto část Číny sužují často záplavy, rodina pana Chu bydlela v prvním patře. Klan čítal vedle Chu také jeho matku, jednu oficiální manželku, 12 konkubín a 19 společných potomků.

Nespornou zvláštností domu je domácí telefonní síť. V přízemí na návštěvníky vykukuje hned několik „trychtýřů". Jsou od sebe odděleny dřevěnými a prosklenými stěnami.

Všechny telefonní linky vedou do druhého patra, do pokojů obyvatel domu. Byla to taková telefonní ústředna. Telefony vedly do pokojů konkubín pana Chu. Když něco potřeboval, stačilo, aby zmáčkl tlačítko, a v pokoji té které konkubíny se rozezněl zvonek. No a pak už s ní mohl v klidu hovořit.

Tento systém zajišťoval také velkou míru soukromí. Nikdo nemohl zjistit, se kterou konkubínou pan Chu právě mluví, takže jejich hovor byl skutečně utajený.

Další překvapení, které dům skrývá, představuje jakýsi podzemní trezor.

Trezor má objem 7.6 metrů čtverečných a je 2 metry hluboký. Pan Chu si do něj ukryl svoje bohatství a důležité materiály.

Pokud zavřel dveře, překryl vchod cihlami a kobercem, nikdo o trezoru nevěděl. Konkubíny a další služebnictvo mohla chodit po poklopu trezoru a nic nepoznali, po čem kráčí. Pan Chu byl velmi mazaný. Z nepříliš bezpečného místa udělal nejbezpečnější místo. Do trezoru ukryl velké bohatství, mnoho zlata a stříbra.

Pokud byl pan Chu v noci hladový, nechal si něco uvařit. Na tomto místě je také postel, kde mohl odpočívat, než mu někdo pokrm připravil.