Milí posluchači, vítejte u poslechu pořadu Jak se jim žije.

Dnes jsem k mikrofonu pozvala paralympionika, diskaře, koulaře a oštěpaře Romana Musila, který si z pekingské paralympiády odvezl bronzovou medaili.

Samozřejmě nejbližší mi asi bude vrh koulí, kde jsem světovým rekordmanem. Chtěl bych tady obhájit zlato z Athén a vytvořit si hattrick ve zlatých medailích.

Vy už jste zmínil, že olympiád jste absolvoval několik. když byste měl srovnat úroveň služeb tady v Pekingu a služeb poskytovaných na předešlých sportovních akcích, jak byste to zhodnotil?

Úroveň služeb v Pekingu je úžasná. je to zhruba na stejné úrovni, ale tady v Číně se Číňani absolutně vytáhli. jsou schopní vám splnit každé přání, které vám uvidí na očích. Je to úžasná paralympiáda. Musím říct, že pro mě největší zážitek byla moje první paralympiáda, která byla v Sydney. Ale to se s Pekingem nedá srovnat, protože tady je zaprvé větší závodnická konkurence. Tady jdu svoje tři disciplíny – kouli, disk, oštěp – už jenom atletiku. V Sydney jsem byla ještě právoplatným tříkolkářem. Měl jsem souběh dvou sportů. Ale cyklistika s atletikou nejdou dohromady. Po Sydney jsem pověsil tříkolku na hřebík.

Ne tak doslova, je to můj dopravní prostředek, protože nemám řidičské oprávnění kvůli dětské mozkové obrně, protože mám úlekové reakce. Pro mě tříkolka znamená větší svobodu, větší volnost, nejsem odkázaný na své kamarády nebo na svou ženu, když potřebuju někam si dojet nakoupit nebo k lékaři. Ale vrátím se k Pekingu - je tady úžasná atmosféra, hlavně ten atletický stadion Ptačí hnízdo je koncipován úplně jinak než jiné stadiony. Máte pocit, že diváci běží s vámi, protože divácké sedačky jsou posazeny až k dráze. Návštěvnost na paralympiádě je famózní. Nejen na zahájení ale i na všechny disciplíny a tréninky chodí diváci. A na to nejsme od nás v republice nebo na jiných závodech formátu mistrovství Evropy nebo světa zvyklí. Tady bylo na mém závodě 80 až 90 tisíc lidí.

V Číně nejsou lidé zvyklí, že postižení lidé jsou s nimi v kontaktu. Až v souvislosti s paralympiádou se začalo v médiích hodně mluvit o tom, že by Číňané měli své postižené spoluobčany přijímat. Setkal jste se s nějakou nepříjemnou reakcí nebo naopak s reakcí, která vás překvapila ze strany Číňanů?

Musím říct, že s žádnou takovou reakcí jsem se nesetkal. Jak už tady bylo řečeno, dobrovolníci se nám snaží všemožně pomoci. Jestli se začalo v Číně otevřeně mluvit o hednikepech a postiženích, tak je to jedině dobře. Neznám zemi, kde by nebyl hendikepovaný nebo postižený člověk. Dneska má každý nějaký hendikep – koho někdy nepíchne v zádech nebo nebolí šíleně hlava. To je svým způsobem taky hendikep.

To, že já používám vozík nebo berle, tak já už ten hendikep osobně necítím. Je to v toleranci společnosti nebo lidí, které máte kolem sebe, je to zázemí v rodině, díky lidem, kteří vás obklopují, kteří vám sedí, kteří se vám snaží pomoci. A díky těmto lidem se mi podařilo objevit kouzlo sportu objevit. Strašně bych jim za to chtěl poděkovat. Nebýt těhle lidí, rodiny, tak bych sport asi nedělal.