Minulý týden jsme vám v této relaci představili folklorní soubor Jasénka, který před 14 dny přijel do Pekingu a zúčastnil se Mezinárodního folklorního festivalu. Na zvláštním vystoupení se pak představil Čechům a několika Slovákům, kteří v čínské metropoli žijí.

Soubor písní a tanců pochází ze Vsetína a ve svém repertoáru má tvorbu z Valašska a především Horního Vsacka.

Teď vám nabízím k poslechu úryvek z jedné skladby, kterou soubor zahrál v Pekingu.

Zásluhu na tom, že se Jasénka představila čínskému publiku, má Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, který nabídl českým a moravským souborům možnost účastnit se. Jasénka poslala přihlášku a místní organizátoři ji vybrali. Na mezinárodní festival přijela ve složení 24 lidí.

Pro speciální vystoupení pro česko – slovenské publikum v Pekingu si soubor připravil zpestření – kromě valašských písní se hrály i slovenské písně.

Teď už ale nechme obě dámy – Helenu Galetkovou a Evu Lambertovou – aby nám Jasénku více představily a navíc se podělily o další zážitky z Číny.

HG: Já jsem prezidenta občanského sdružení Jasénka. Není to pouze tento soubor Jasénka, který se tu představil. Jsou to další složky – dětský soubor Malá Jasénka, pěvecký sbor Jasénčanky, další cimbálové muziky, Jasan a Mladá Jasénka. Celkem sčítá občanské sdružení asi 130 členů. A jmenuji se Helena Galetková.

EL: Já jsem Eva Lambertová a jsem vedoucí taneční složky a choreografka, s vedením souboru mi pomáhá mužský kolega Martin Bělíček.

IG: Vy jste mi prozradila, že jste zažili takovou čínskou domácnost, že vás Číňané pozvali do tradiční čínské rodiny. Jak to probíhalo?

HG: Můžu říct, že v první chvíli nás napadlo: „Samotáři" a nedokázali jsme si to vůbec představit, jak to bude probíhat. Byla to rodina, která vlastní 200 let tento dům. Byli jsme přijati v jejich takové jídelně, nebo společenské místnosti, jak říkali, kde my jsme jim zazpívali, pan domácí nám zazpíval. Dostali jsme nabídnutý jasmínový čaj. Popovídali nám o svém životě, o běžném životě, jaký vedou, jaký je denní rituál. Tak nějak jsme se podívali po tom dvorku. Bylo to velmi překvapující a nás to zaskočilo, protože si nedokážu představit, že bych měla pozvat nějaké cizince k sobě domů.

IG: Jaký dojem to udělalo na vás toto setkání?

EL: Úplně stejný, jak na Helu, protože ta představa, že by k nám vodili cizince a takhle nás jako ukazoval.. Tak asi si sama dokážete představit, že to není úplně běžné. Ale pan domácí byl naprosto skvělý. Navzájem jsme se štengrovali písničkami, my jsme jim zazpívali, on zazpíval, my – on … Byli velmi usměvaví, milí, přívětivý, pohostinní. Takže všechno bylo fajn.

HG: Já bych doplnila, že pan domácí, ale vůbec Číňané, se kterými jsme přišli do kontaktu, jsou velice milí, vstřícní, usměvaví – ti, se kterými jsme přišli do kontaktu. Ale spíš na té ulici zase vidíme, že to zas tak není, ty úsměvy. Vidíme vždycky rozzářené oči. Co nás překvapilo a trošku šokovalo, že se s námi chtějí všichni fotit. A když dělal kolega rozhovor pro jednu reportérku, tak kolem šla naše děvčata a ona vždycky úplně fascinovaná: „Ó, jaké krásné děvče!" Takže je vidět, že oni nás vnímají úplně jinak a my to nedokážeme pochopit

EL: Kdykoli se hneme, tak budíme velkou pozornost.