V dnešní relaci se opět setkáme s Františkem Foltýnem, který se do Číny podíval díky svému zaměstnání. Firma, pro kterou pracuje, sídlí ve městě Jindezhen v provincii Jiangxi.

V minulém týdnu jsme si povídali o tom, jak Čína na pana Františka zapůsobila na první dojem, co se mu zalíbilo, jak mu chutnalo. A hovořilo se také o rozdílném přístupu k práci. Dnes budeme ve vyprávění pokračovat. Ve volném čase měl možnost podívat se i mimo město Jindezhen. Ať už to byl Peking, Velká zeď a další místa. Jaké zážitky si díky cestování odveze domů?

Těch zážitků a dojmů je hodně. To cestování tady má výhody – všude se tu cestuje taxíkama, ať už je to autotaxi nebo mototaxi, taxík je tu na denní pořádku. Co jsme měli možnost dostat se na výlety, tak jsme byli hodně v horách na vodě, viděli jsme toho spoustu, nejsem schopný to všechno vyjmenovat, ale bylo toho strašně moc. Ať už jsou to staré věci, pagody, Peking. Člověk to vstřebává těžko na jednou. Bylo toho hodně. Jsem rád, že jsem se sem dostal.

Lidé v Číně žijí úplně jinak, než jsme my zvyklí. Jaký je z pohledu pana Františka společenský život v Číně?

Ten společenský život je takový, že ti lidi jsou víc kamarádštější. V týdnu ani tak ne, ale víkendy tráví, co jsme měli možnost vidět v těch vesnicích, třeba před jedním dvěma barákama, kde se sejde půl vesnice, tam hrají ty jejich kostky, které do teďka neznám, karty, kulečník tam občas mívají. Ženský u toho tam sedí a pletou, případně tam společně venku jedí, protože tady se hodně na ulici v tomto období žije, protože vevnitř je zima. Na té ulici je sluníčko a ti lidi toho využívají a dost častou jsou venku spolu. Další věc, která mě překvapila, že zubař ordinuje téměř na ulici, protože je to za sklem otevřené dveře a je to krám jako každý jiný. Jinak ti lidi jsou tady fajn a mají snahu, když se něco naskytne, nám pomoci vyřešit. I v práci. Byli sice ze začátku opatrní, ale během 14 dnů, tří neděl, zjistili, že jsme obyčejní lidi, stejně jako oni. Dneska se dá říct, že máme známé a kamarády. Čest pro nás byla, když nás parta lidí z práce pozvala na celodenní výlet, kde jsme rybařili, jezdili po jezeře, hráli různé hry a bylo to hrozně fajn. A to je taková tečka za tím, že jsme tu ty kamarády získali.

Společně s panem Františkem v Jindezhenu pracuje také Josef Novotný. Ten je v Číně tři měsíce a také připojuje svoje postřehy.

Je to také složitější, na vysvětlení. Protože já jsem sem měl přijet někdy v létě, pořád se to odsouvalo, takže jsem měl čas si o tom něco sehnat. Ale bál jsem se sem. Nevěděl jsem přesně, do čeho jdu. Já jsem nezažil ten komunistický systém u nás. Nevěděl jsem, co od toho mám čekat. Čekal jsem tady bídu a netěšil jsem se sem. Čína mě příjemně překvapila. Představoval jsem si něco jiného. Ono je to dané asi tím místem, kde jsme. Přiletěli jsme do Šanghaje, já jsem vystoupil z letedla, řekl jsem si „Proboha, co tady dělám?" Já jsem zvyklý na vesnici, pro mě velké město není ideální, moc rušno, moc lidí. Všude, kam jsem se podíval, někdo stál, něco dělal, nedalo se jakoby kam se schovat. Ale když jsme se dostali na místo do Jindezhenu se všechno obrátilo k lepšímu. Vznikl tady takový klid a harmonie. Nevím, jak bych to popsal. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych třeba jel sám taxíkem. Během týdne se všechno změnilo.

I pan Josef se dennodenně setkává díky své práci s místními. Jak na něj Číňané působí, jak je vnímá?

Abych řekl pravdu, špatně i kladně. Protože spousta lidí dělá těžkou práci. Já nevím, proč oni tu práci dělat musejí. Jestli je to z důvodu, že něco provedli. Ale když už tu práci dělají, tak se ji snaží udělat se vztyčenou hlavou. Snaží se. Setkal jsem se s tím, že mi lidi lhali, vyloženě lhali, že něco nemůžou udělat nebo že nesmí. Ale zase je tu spousta lidí, kteří jsou přátelský, dokážou člověku pomoct, jak můžou. To samé dneska, cizí ženská mi ukazovala, že mi vypadává peněženka z kapsy. To u nás by člověku nikdo nepřipomenul. Lidi tady mají k sobě blíž než u nás. Tancují na ulicích přes noc, společensky se baví úplně jinak než u nás. Nepotřebují k tomu zajít si do hospody. Oni si vytáhnou stůl ven před barák, tam si sednou a hrají karty nebo něco takového. Je to zvláštní. Mají jiné návyky než máme my. Oni nesmrkají, ale chrchlají, kouří úplně všude, nedodržují předpisy tak, jak by měli. Jim je to úplně jedno, kde jsou. Mají to prostě na háku, jak se říká.

Další postřehy o životě v Číně si od pana Josefe budete moci poslechnout příští týden v pořadu Jak se jim žije. Na slyšenou se těší vaše dnešní průvodkyně Ivana.