V minulém díle jsme se setkali poprvé s Josefem Novotným, který pracuje ve městě Jindezhen v provincii Jianxi. Už minule se zamýšlel nad čínskou mentalitou. A dnes na podobnou notu budeme pokračovat. Před svým příjezdem si zemi představoval jako chudou. Jaká byla potom realita?

„Já jsem tu bídu i viděl. Člověk vyjede několik kilometrů za město a spoustu lidí tvrdě pracuje, aby se uživili. Na první pohled musí tvrdě dřít, aby si na něco vydělali a je to tak akorát, aby s tím vyžili. Je spousta lidí, kteří žijí na venkově, se do města nedostanou. Nemají šanci. Tady je to o tom, kde se člověk narodí, takový má život. Narodit se na poli znamená nemít dobré vzdělání, nemít dobrého lékaře, nemít peníze na to si do města zajet. Čína mi přijde, že je to země pro bohaté lidi. Ti, co mají peníze, dostávají ne lepší péči, ale mají přednost."

Každý, kdo přijede do Číny jako turista, tak si obvykle nenechá ujít příležitost nakupovat. V Číně se vyrábí dnes v podstatě všechny typy výrobků. Mnohé z nich jsou známé i v zahraničí.

„Vyloženě jestli mluvíme o věcech jako jsou oblečení a elektronika atd., tak to nedokážu posoudit. Já jsem to tu nekupoval. Ale myslím si, že nabídka sortimentu je tu na stejné úrovni jako u nás. Sice je tu spousta čínských značek, které u nás nejsou vidět, ale může to být ta samá věc, akorát je na tom přilepená jiná značka. Jde o to, že člověk nehledá tyhle věci, tak si jich nevšímá. Ale co můžu říct o jídle a chutích, oni mají spoustu věcí ochucených úplně jinak než u nás. Člověk dostane chuť na slané brambůrky, jde do obchodu, koupí si je a ony jsou sladké a s příchutí máty. To je naprosto nepředstavitelné. Nemůžu říct, že bych tady narazil na něco, co by mě úplně vyděsilo. Spíš ta nabídky – ryby, maso atd. Oni mají spoustu jiných věcí jako sušené kachny. Z toho jsem byl celkem překvapený. Chybí jim tu slané pečivo, jinak by to bylo úplně ideální."

Josef zabrousil na téma jídlo. Mnozí cizinci jsou poněkud překvapeni, že některé ingredience tu téměř nekoupíte, ale za to se můžete do sytosti krmit jídly, která byste na Západě jen těžce hledali. Jaké jsou tedy čínské snídaně, obědy a večeře?

„Mě absolutně vyhovuje, já mám rád pálivé jídlo, mám rád pestrou stravu, což tady je. Jediný, s čím jsem měl problémy, bylo to trávení. Ne že bych měl nějaké hrozné průjmy, ale bolelo mě z toho břicho. Teď už je to lepší po těch 2 měsících. Ale ze začátku jsem se ráno probouzel a bolelo mě břicho. Dalo se to vydržet, ale je to taková ta aklimatizace, protože je to tu malinko jiný."

Co tedy Josefovi nejvíce chutná? Třeba něco, co se u nás nesežene?

„Vyložené mě chutnají chobotnice, které tady dělají, jedl jsem tu i raky. Byli výborní. Sice se z toho nedá najíst, ale na chuť je to delikatesa. Jinak nudle, smažené nudle s ulice, rýže. Já myslím, že ta je nejlepší. Nikde na světě nemají tak dobrou rýži."

Josef je z Čechů pracujících v Jindezhenu nejmladší. Jak vnímá své vrstevníky v Číně? Je generace mladých stejná jako v Česku?

„Je to malinko jiný. Co jsem pozoroval, neposlouchá se tu tvrdá hudba – metal, hardrock, to jsem tady nikde neslyšel. Oni poslouchají pomalé melodické písničky. Asi o lásce. Já nevím, o čem se tam zpívá. Oni to mají posunuté o několik let. V Číně musí být na vztah starší muž a mladší žena. Je to nekorektní, kdyby si starší žena začala s mladším mužem. Ne že by to odsoudili, ale není to správně. Oni mají striktní pravidla, jak má vztah vypadat. Kdy se dva vezmou, ne že by se nesměli rozvést, ale když se rozvedou, je to hanba, většinou pro tu ženu. Co jsem tak slyšel nebo mi bylo vysvětleno. Oni to mají posunuté, že jsou déle mladší než my. Nemyslím si, že by tu v 18 letech měla být plnoletost. U nás 18letý člověk je úplně někde jinde v myšlení o vztahu a věcech než zdejší lidi. Oni si vyloženě hrají dětské hry.