Paní Shen se provdala do vesnice Xigou v roce 1946, tehdy ženy nepracovaly na poli. Ženy měly nízké postavení v rodině i ve společnosti. Po sňatku její muž sloužil sedm let na vojně. Ona se stala hlavní silou rodiny. Při práci neznala únavu a projevila velkou pracovní dovednost. Proto byla zvolena do funkce místopředsedkyně zemědělského družstva. Pracovala stejně jako muž, ale dostávala jen třetinu až polovinu pracovních bodů v porovnání s mužskou pracovní silou. Proto navrhla, aby za stejnou práci, ať to dělá muž či žena, platili stejně. Práce žen by měla být respektována. Potom ji navštívil reportér orgánu ústředního výboru strany a napsal článek, který měl velký ohlas ve společnosti. Potom byla zásada „za stejnou práci stejný plat" zapsána do ústavy státu. V roce 1953 vstoupila paní Shen do KS Číny a jako členka čínské delegace se zúčastnila třetího zasedání světového shromáždění žen v Kodani.

Po zasedání prvního Všečínského shromáždění lidových zástupců se pak v období druhého až čtvrtého VSLZ uskutečnilo pouze jedno zasedání v každém funkčním období. Paní Shen se domnívá, že tato léta nebyla v pořádku, na zasedání nebylo přítomno mnoho zástupců a ona jako vzorná pracovnice měla jen nízké vzdělání, nevyznala se v mnoha záležitostech a problémech a ještě nevěděla, jaká stanoviska by měla zastávat. Delegáti tehdy neměli návrhy. Shromáždění lidových zástupců v této době podle paní Shen nešla správnou cestou. Pouze od pátého VSLZ, které se konalo po třetím plénu 11. ústředního výboru strany se čínský parlament vrátil na správnou cestu. Od té doby se veškeré úsílí státu soustřeďuje na hospodářskou činnost a čínská ekonomika se začala rychle rozvíjet. Přitom se rychle změnila i její vesnice. Ve vesnických podnicích nemá paní Shen žádný podíl a od podniků nikdy nedostala žádný plat. Shen řekla, že kdyby člen strany pobíral jeden plat z jednoho podniku a z druhého podniku druhý plat, byla by to korupce v pozměněné podobě. Tyto podniky mají kolektivní vlastnictví, patří více než pěti stům usedlostem v celé vesnici, nikoliv pouze její osobě.

Paní Shen byla předsedkyní provinční federace žen, tato funkce je na úrovni správy. V této funkci pracovala deset let, potom se vrátila do vesnice jako obyčejná rolnice. Před tím, než začala zastávat tuto funkci, paní Shen se dohodla s provinčním stranickým výborem, že jí nepřidělí byt a že nebude pobírat plat, nezmění registraci v matrice, nebude používat speciální auto a nezařadí se do kádrové kategorie. Shen sice nebrala plat, ale stát a vesnice jí dával příplatek, který na počátku činil 50 jüanů za měsíc, potom 150, 300 a v současnosti je to tisíc jüanů. Podle jejích slov to už není málo.

Paní Shen se vždy starala o záležitosti rolníků ve své vesnici. Chtěla také pomáhat své rodině, ale nakonec takový nápad opustila. Její manžel se tehdy zřekl návštěvy vojenské akademie jen proto, aby podpořil její práci a odešel z armády na civilní práci ve městě Changzhi v provincii Shanxi. Měla pocit, že je mu dlužna. Syn odešel z vojny a nebyl umístěn na práci v podniku všelidového vlastnictví nebo ve státním úřadě. Nejmladší dcera je obyčejná pracovnice v sekci bezpečnosti úřadu městské výstavby, která nejprve pracovala manuálně přímo na silničním stavebništi. Chtěla, aby jí matka našla lehčí práci. Paní Shen do toho však nezasáhla. Syn a první dcera vyrůstali v péčí jejich otce. Její manžel zemřel na rakovinou v roce 1996. „Jako manželka a matka bych se měla lépe starat o manžela a děti. Pro práci jsem jim dlužna mnoho." Paní Shen ale dodala, že nakonec ji pochopili, což je pro ni největší útěcha.