Nejstarší písemné památky v Číně jsou téměč 4 tisíce let staré. Pocházejí až z 2. tisíciletí př.n.l. Z této doby se dochovaly nápisy na zvířecích kostech či bronzových nádobách, které současně představují i nejstarší etapu vývoje čínského znakového písma. Ale tyto poněkud netradiční materiály byly záhy nahrazeny dokonalejšími prostředky na zápis textů.

V 8.- 11. stol.př.n.l. se už psalo na dřevěné a bambusové destičky. Jejich svazováním vznikly první „knihy". Ve 3. stol. př.n.l. nahradilo destičky hedvábí a psaní ulehčil i objev štětce . Dobře se jim psalo na pruhy hedvábí, které se potom navinovaly na dřevěné svitky do podoby svitků. Jěště výhodnější a především levnější materiál představoval papír, vynalezený v 1. stol.př.n.l., jeho výroba se však plně rozšířila až v následujícím, klasickém období čínské literatury, asi ve 3.až 4. stol.n.l.

K psání se používal tuš. Nikdo neví, kdy a z čeho vznikla. Ale někdy ve 4. až 5. století se už používala zcela bežně. Byly to saze smíchané s lepidlem. To se potom lisovalo do tyčinek. Ale co s tím dál? Vzal se tzv. roztírací kámen, do jeho prohloubeniny se dalo pár kapek vody a tyčinkou tuše se po ní jezdilo. Tuš se roztírala do té doby, až byla dostatečně hustá ke psaní.

Ze začátku se knihy psaly ručně. I papírové knihy měly nadále vzhled svitků a natáčely se na dřevěné válečky. Psalo se na šířku. Svitky se dávaly do obalu. Později se objevil nový tvar knihy – listy se skládaly do podoby harmoniky. Byl však rychle opustěn a udržel se jenom v buddhistickém tisku. Šíření knih opisováním bylo namáhavé, časové náročné a nákladné. Proto měl tak velký výzznam vynález knihtisku. Nejdříve to byl tisk z dřevěných desek (xylografie), který byl v Číně vzhledem k charakteru písma nejrozšířenější až do moderních dob.

Pro nás Evropany objevil knihtisk Guttenberg někdy v 15. století. Ale čínské prameny uvádějí, že k tomu došlo v Číně v roce 838. Vůbec nejstarší dochovaná tištěná kniha byla nalezená v Tun-chuangu. Je to „Diamantová sútra" z roku 868. I tisk z pohyblivých typů byl čínský vynález. K jeho vynálezu došlo pravděpodobně už v 10. stol. Ale více se rozšířil v Koreji, kde byl navíc zdokonalen natolik, že se tento vynález někdy připisuje Korejcům. Až na konci 16. století se s ním při válečných výbojích seznámili i Japonci.

A jak se tisklo? No, sezhora dolů a zprava doleva, takže z našeho hlediska bylo i stránkování obrácené. Evropského vzhledu nabyla čínská kniha až v prvních desetiletích 20. století v souvislosti s překladatelskou činností. Ovšem horizontální tisk řádek zleva doprava se prosadil až v roce 1949, po založení Čínské lidové republiky.

Číňané mají velkou úctu k vzdělání, tištěnému slovu a samozřejmě i ke knihám. Tento vztah se změnil až během tzv. „kulturní revoluce". Ale stará Čína si vážila učenců. V každém městě bylo několik knihkupectví a především antikvariátů. Na počátku moderní doby to byl neobyčejně bohatý zdroj poznání pro západní sinology, přijíždějící do Číny.

Není přiliš výnosné, to obchodování s knihami. Každá nová kniha – u starých je to prostě spekulace jako na burse – má sice udanou cenu, ale knihkupci se předhánějí v poskytování slevy – deset dvacet i třicet procent. Tím se kniha docela znehodnocuje. Ovšem pro čtěnáře to má výhodu, mohou si opatřit knihu za každý peníz."