Časopis „Chanské zvuky", který začal vycházet roku 1971, je časopisem zvlášť obeznámený s čínskou tradiční a lidovou kulturou. Americký časopis „Time" vybral tento časopisu jako jeden z nejlepších asijských časopisů. V uplynulých 30i letech zakladatel Huang Yongsong splnil sliby o všestranném zápisu čínské lidové kultury. V dnešním pořadu bych Vás chtěla seznámit s touto osobou.

Více než 60iletý Huang Yongsong se narodil v TaoYuan na Tchajwanu. V 60. letech minulého století absolvoval tchajwanskou uměleckou odbornou školu. Kamarád ho seznámil s jinou budoucí zakladatelkou Wu Meiyun, která tehdy skončila studium v USA a vrátila se na Tchajwan. Tak byl oficiálně v roce 1971 časopis „Chanské zvuky" (tehdy s názvem Ozvěna) vydán. Hlavní obsah zahrnuje 5 oblastí tj. lidovou kulturu, lidový život, lidovou víru, lidovou literaturu a lidové umění. Tehdy tvořilo redakci jen několik redaktorů.

V zájmu obohacování obsahu časopisu navštívil Huang Yongsong skoro všechny vesnice na Tchajwanu a prostřednictvím fotografií, poznámek a kamerových záběrů zapsal barevný folklór a lidovou kulturu v těchto zapadlých oblastech. Vzpomínal:

„protože cílem našeho časopisu je zachránit tradiční lidovou kulturu vlastního národa. Proto jsme se moc pečlivě zabývali každou sběratelskou prácí."

V procesu vydávání časopisu měl Huang Yongsong čím dál tím více silnější myšlenku, že se vrátí na čínskou pevninu a hledá starobylý folklór a kulturu. S otevřením kulturních výměn mezi oběma břehy tchajwanského průlivu konečně dostal Huang Yongsong příležitost k práci na čínské pevnině. Náhodou v malé horské vesnici v provincii Zhe Jiangu našel čínskou tradiční barvící techniku - indigové barvivo. Mnoho lidí se domnívá, že se taková technika už ztratila. Huang Yongsong a pracovníci časopisu ihned uceleně zapsali každý technologický postup. Ale majitel barvírny řekl, že výrobní proces je velmi obtížný. Současní moderní lidé málo používají takový plátno. Jeho barvírna už nemá existenční hodnotu. Rozhodl se uzavřít tuto poslední indigovou barvírnu v Číně. Huang Yongsong řekl:

„tehdy jsem zůstal omráčen. Řekl jsem mu, že jestli může ještě posečkat? Odpověděl, že nejdéle vytrvá jeden rok. Musí mít zákazníky. Ihned jsem se rozhodl, že mu svěřím akázku, koupím tisíc kousků indigového plátna."

Současně ve vydání časopisu s názvem „indigové barvení" apeloval Huang Yongsheng na čtenáře a kamarády, aby si koupili tyto kousky plátna a společně zachránili lidové řemeslo na pokraji záhuby. Toto vydání vyvolalo senzaci v domácím a zahraničním textilním kruhu. Mnoho učenců a odborníků zvlášť vyhledalo Huang Yongshenga s prosbou, že by chtěli navštívit tuto indigovou barvírnu.

Prostřednictvím vlastní zprávy a úsilí byly nakonec tradiční folklór a kultura, které byly ignorovány, zachráněny. To je nejšťastnější okamžik pro Huang Yongsonga.

Huang Yongsong se domnívá, že folklór je bohatství, které se neustále hledá. Toto bohatství nejenom obohatilo obsah časopisu, důležitější je to, že symbolizují dědictví čínské několik tisíc let staré civilizace.

„je mi více než 60 let. Ale necítím, že jsem starý. Protože v práci při záchraně folklórní a lidové kultury jsem vždycky vzrušený a veselý."