Š Ťing.

Čínská literatura má za sebou čtyři tisíciletí nepřetržitého vývoje. Střídali se vládcové, měnily se hranice říše, ale literatura si po celá stáletí udržela kontinuitu. Každá doba, ne-li každá dynastie přinesla něco nového, pokud jde o literární formu.

Poezie je nejranější forma čínské literatury, která se zrodila z lidových písní dokonce jěště dříve než existovala psaná forma čínského jazyka. První antologií starověké čínské poezie je Š Ťing, Kniha písní nebo Kniha poezie. Má vysokou literární i historickou hodnotu. Dílo je datováno do 11. a ž 6. století př.n.l.

Obecně se čínská poezie dělí do čtyř kategorií – "š", neboli poezie, "cch", "ke" neboli písně, a "fu".

Rým byl vždycky nedílnou součástí čínské poezie. Forma "š" (poezie) se rozvinula z Knihy písní. Obsahuje básně psané veršem, skládajícím se ze čtyř slov. Místo glorifikace bohů a hrdinů, jak tomu bylo v případě nejrannější poezie jiných kulturních okruhů, si první čínské básně všímají každodenní život rolníků, jejich žal a trápení. Taková je báseň Kryso, v překladu Jaromíra Vochaly:

Kryso, ech ty kryso,

nežer mi mé proso!

Léta jsem ti sloužil,

jako žebrák jsem žil.

Pryč od tebe půjdu

a ráj hledat budu.

Třeba tam v tom ráji

pro mne bydlo mají!

Charakterizována jednoduchostí jazyka a emocí, Kniha písní představuje začátek čínské poezie. Svým širokým tématickým záběrem umělecky působivě vystihuje atmosféru své doby. Nechybí v ní ani básně zachytávající radostnější období života prostého lidu jako jsou oslavy svátků nebo básně s milostnou tématikou. Sňatek Wen-wangův, v překladu Rudolfa Dvořáka a Jaroslava Vrchlického je jednou z nich. Je o mladém prince jehož mysl zaměstnává prostá krásná dívky, do které se zamiloval a touží se s ní oženit:

Pár kachen střídavě zakejhá,

na ostrově řeky hnízdo má；

je skrytá, cudná tichá dívka,

s ní spojiti se mladý princ plá.

Nestejně bují lekniny kol,

proud vlevo, vpravo v ně se hrouží,

je skrytá, cudná, tichá dívka,

po níž on v bdění, snění touží.

Kniha písní je odrazem života čínské otrokářské společnosti v nezidealizované podobě. Číňané v potu tváře obdělávali půdu podél Žluté, Dlouhé a Perlové řeky, ale současně čínský rolník začal vytvářet duchovní díla. Fakta z reality prostého života líčí neobyčejně prostými a přiléhavými výrazovými prostředky, z kterých je cítit hloubku citu a sílu básnického obrazu.

.