Existuje mnoho pohledů na Šanghaj. Z rušné obchodní ulice Nan Jing Lu, kde to vždy žije nebo poklidné francouzské koncese, ze břehu řeky nebo z vyhlídkové lodi na řece, ze zelené zahrady Yu Yuan, kde vám nebe zakrývají kvetoucí stromy nebo z kaváren ve špičkách těch nejvyšších mrakodrapů, kde jste doslova „v nebi."

Možností je jistě mnoho, ale když už do oblak, tak proč zůstávat na půli cesty! Zvláště, když Šanghaj donedávna nabízela nevýše poleženou observatoř přístupnou veřejnosti na světě! Říkám až donedávna, protože ani ne před měsícem, 4. ledna 2010, byla v Dubaji otevřena současná nejvyšší budova světa. Je jí Burj Dubaj, která měří neuvěřitelných 828 metrů a vyhlídková plošina je ve 124. patře, tedy ve výšce 442m.

Myslím ale, že i pohled ze 100 patra ve výšce 474 m řádně rozšiřuje obzory. Když se tak procházíte po skleněné podlaze nad strmou hlubinou, napadne vás třeba myšlenka…a jak se vůbec takhle vysoké budovy staví? Jak vysoký je nejvyšší jeřáb, jak moc se asi bojí ti, co chodí po lešení ve 474 metrech a mají takové budovy vůbec lešení a chodí po něm někdo nebo už jsou i na to technologie?

Z tohohle úhlu pohledu je stavění vysokých věží opravdu něco výjimečného. Jsou k tomu potřeba znalosti, dovednosti a zkušenosti. Je to překonávání člověka samotného, je to výzva.

A ten výhled! Tedy, pokud zrovna není špička budovy zahalena mraky. Teprve až z výšky si uvědomíte plastičnost celého prostoru pod vámi. Ze země se možná zdají všechny budovy stejně nebo zhruba stejně vysoké. Ale až nadhled odhalí rozdíly.

Díky tomu si můžete udělat pěknou představu o městě pod vámi a zorientovat se v něm. Myslím, že někdy, ve městě i životě, je příjemné změnit úhel pohledu. Věci a události začnou být tak nějak víc 3D .