Jak si představujete slavný Šaolinský chrám, za jehož zdmi se po staletí vyučovala tajemství čínských bojových umění?

Když jsem tam minulý víkend mířila se svými přáteli já, neměla jsem v hlavě žádnou zvlášť romantickou vizi. Věděla jsem, že chrám bude jako prvotřídní turistická destinace pravděpodobně dobře dostupný, že celý areál bude přeplněn lidmi, a proto tam také rozhodně nebude panovat klid, kvůli kterému se mniši do chrámů původně uchylují.

Můj odhad se ukázal jako celkem reálný. Buďme ale upřímní, je to daň za slávu a za to, že světově proslulý svatostánek mohou pohodlně navštívit i celkem obyčejní lidé jako jsem já. A právě v tomhle bodě myslím přichází řada na nás (návštěvníky) samotné, abychom v chrámu nakonec viděli to, co tam vlastně vidět chceme. Tvrdě trénující hrdiny, dech beroucí bojové scény a neuvěřitelná vítězství nebo shovívavou moudrost mnichů? To co je určitě pravdivé jsou hory kolem, které se fakticky asi moc nezměnily, stejně jako samotné chrámové zdi, i když rekonstruované. Je to pořád to stejné místo. To co se změnilo je doba.

Když našel člověk při prohlídce na chvilku sílu vzdorovat řece proudících davů, zastavil se a porozhlédl kolem, spatřil všední život nevšedního chrámu a jeho okolí dnes. Tu a tam se kdesi mihlo pestrobarevné oblečení mladých studentů bojových umění, na balkónových zábradlích veřejnosti nepřístupných budov se slunily tlusté záplatované peřiny a pod stromy v samotném chrámu postávali a klidně klábosili mniši, dávno zvyklí na všechno to hemžení.

Je celkem logické, že sláva přinesla chrámu víc zájmu nejen ze strany cestovatelů a návštěvníků, ale také ze strany studentů, kteří už se mezi jeho purpurové zdi prostě nevejdou. Zdálo se mi, že „běžný život" jako „za starých časů" tu bují dál, jen se přesunul o kousek vedle. Výuka bojového umění je přece nakonec stejně jenom škola, kterou člověk projde v určitém věku. Nevyhnete se srovnávání, křivdám, zkouškám a musíte doufat, že nakonec najdete nějakou práci. Jak jsem se dozvěděla z nejistých odpovědí několika lidí, možnosti jsou omezené, ostatně stejně jako v případě všech ostatních absolventů všech ostatních oborů. Někteří studenti zůstanou v chrámu jako mniši, kde se budou celý život modlit a zdokonalovat. Další se stanou učiteli bojových umění na různých školách po celé Číně a možná i ve světě, jiní prý najdou místo u filmu, a také jako osobní strážci.

Myslím, bez ohledu na dobu, nebyl život v Šaolinském chrámu snadný.