Součástí návštěvy Šaolinského chrámu je samozřejmě také ukázka bojových umění, která se tam vyučují.

U vchodu se musíte prokázat lístkem, a pak zabojovat o místo k sezení. Zatímco návštěvníci proudili dovnitř a hledali si volná sedadla nebo své známé, probíhalo na jevišti, určeném pro vystoupení, fotografování zájemců se šaolinským mistrem a jeho žáky. Líbilo se mi to. Za nějaký poplatek dostanete do ruky falešnou sekeru, oštěp nebo meč, šaolinští studenti vám pomůžou zaujmout bojovou pozici, potom nastylizují sami sebe, fotka a další. Zatímco studenti v barevných oděvech měli plné ruce práce s hledáním vhodných zhraní a vymýšlením fotograficky zajímavých a neotřelých scén, jediný, kdo se ani nepohnul byl stařík v roli šaolinského mistra. Je to opravdový mistr? Asi ne. Ale každopádně bude jako mistr zvěčněn, uchován a zapamatován v mnoha rodinách.

Docela jsem měla chuť nechat se taky vyfotit. Na památku…

Říkáte fejk? Určitě, copak umím bojovat se sekerou? Na druhou stranu je to ale i zábava, možnost prohodit pár slov s místními studenty bojových umění a naučit se od nich alespoň jednu pozici. Nakonec jsem se nevyfotila, nic mě neodrazuje tolik jako čínské fronty.

A pak to všechno začalo. Škoda, že jsem nerozuměla čínskému komentáři, kdybych rozuměla, nebylo by to, co teď píšu blog, ale byl by to páteční program. Protože jsem nerozuměla, můžu vám sdělit jen svoje pocity z celého vystoupení a současně vám chci sdělit i pocity mých čtyř přátel, kteří celou exhibici shlédli se mnou, aby byla vaše výsledná představa pestřejší.

Mé první kamarádce se líbilo vystoupení malých dětí. Jak byly šikovné a pružné.

Mé druhé kamarádce se zdálo, že šaolinští mniši málo létali.

Můj první kamarád říkal, že celé vystoupení byl vlastně jen takový cirkus pro turisty.

Můj druhý kamarád oponoval, že část s bojovými ukázkami zacházení se zbraněmi byla s velkou pravděpodobností založena na opravdovém bojovém umění.

A co si myslím já? Vystoupení malých dětí bylo neuvěřitelné a obdivuhodné, současně se mi ale moc nezamlouvala představa malých bojovníků, a taky jsem měla pocit (zda oprávněný, to je na vašem posouzení), že tohle bojové umění je součástí nějaké duchovní cesty, ke které musí člověk dospět a ne, že je mu zvolena. Na druhou stranu je to s bojovým uměním jako se vším, a pokud nezačnete včas, nikam to nedotáhnete.

Ohledně létání šaolinských mnichů… zdálo se mi to fajn…právě tak akorát, aby to ještě pořád bylo umění a ne ten zmíněný cirkus. Je pravda, že vystoupení mělo rytmus a spád, aby zaujalo lidi. Nejsem si totiž jistá, kolik z nás je natolik vzdělaných v oboru, abychom uměli docenit pomalé a dlouhé sestavy, které určitě studenti také trénují.

Chci jen říct, že nejlepší asi bude, když se na šaolinské mnichy přijedete podívat sami, protože co nás pět přátel, to jiný pohled.