Její obrázky jsou krásné, dýchají opravdovou pohádkovou atmosférou. Znáte je z knihy Pohádky bratří Grimmů nebo Pohádky Oskara Wildea, Čínské bohádky. Za ilustrování těchto knih dokonce získala Zlatou stuhu a není se co divit, protože tyto ilustrace dokreslují atmosféru těchto jedinečných a typických pohádek naprosto bezchybně. Svá díla pravidelně vystavuje a to nejen v České republice, ale i v zahraničí, ale k tomu se jistě dostaneme v průběhu našeho rozhovoru.

První otázka se sama nabízí. Měla jste k ilustraci a pohádkám blízko už jako dítě?

Ano, je to neobvyklé - ale četla jsem od svých tří let. Povolání ilustrátora bylo jedno z prvních, které mě zaujalo. Pak jsem sice chtěla být baletkou, archeoložkou nebo kosmonautkou. Ale v zásadním okamžiku, kdy se člověk rozhoduje, kam podá přihlášku k dalšímu studiu, jsem se rozhodla pro ateliér ilustrace. A vyšlo to, udělala jsem talentovky a byla jsem přijata.

Jak vypadá pracovní čas výtvarníka?

Ilustrátor MUSÍ vždycky číst rukopis knihy, kterou se chystá ilustrovat. Pokud by se neseznámil s textem, obrázky v knize by byly volnou tvorbou a přestaly by být ilustrací. I když - výjimečně se u některých titulů dělá, že se texty doplňují volnou grafikou nebo malbou od vhodně vybraného výtvarníka. Ale vždycky by v dobré knize mělo jít o soulad textu a obrazového doprovodu.

A ty nejlepší knihy mají navíc kvalitní grafické a také technické zpracování. Tím myslím úpravu textu: velikost a typ písma, rytmus obrázků v knížce, jejich umístění. Věřte - nevěřte: nečitelné nebo nevkusné písmo, příliš husté nebo příliš dlouhé řádky dokáží odradit i nejnáruživější čtenáře. A to nemluvím o estetickém výrazu knihy, na který se, bohužel, často nedbá. A pak, samozřejmě, nekvalitní papír - průsvitný, kdy ilustrace prosvítá do textu druhé stránky, nebo chlupatý - že část tiskařské barvy třeba vypadne a písmena jsou nedotištěná, to všechno jsou záludná skaliska, na kterých ztroskotá i sebelepší příběh.

V závěru knížky Čínské pohádky píšete: „Celý půlrok jsem se toulala pohádkově krásnou zemí…". To znamená, že jste Čínu důkladně procestovala?

Ach - ta věta byla jen metafora. Toulala jsem se - představte si - ale po síti. Poprvé v životě jsem při práci na knize využila pomoci internetu. Hned vysvětlím proč: jsou dva druhy ilustrátorů. Ten první, když dočte rukopis, má hlavě své představy o obrazech z příběhu a předkládá čtenářům plody své fantazie. Pokud má výrazný výtvarný styl, vždycky jeho knihy poznáte, nechá vás nahlížet přímo do své hlavy a do svého srdce. A pak třeba poznáte Indii v indických pohádkách nebo staré Dánsko v Andersenovi tak, jak ho vidí on sám.

Druhý typ ilustrátora - a to je můj případ - myslí méně na vyjádření svých vlastních pocitů. Daleko víc myslí na to, jak čtenáři co nejvíc přiblížit příběh, dobu, v níž vznikl, zemi, kde se odehrává. A v takovém případě potřebuje nejdřív ze všeho velké množství informací pro inspiraci. Nejčastěji je najde v knihách - třeba v různých encyklopediích, cestopisech, katalozích. Já třeba mám doma plnou knihovnu takových publikací, ale to je málo. Proto chodím do knihoven a do studoven, tam prohlížím a překresluji, někdy i tisknu a kopíruji.

Kniha Čínských pohádek byla zvláštní v tom, že její příběhy nebyly vyprávěnkami z jediného místa. Čína - jak víme - je obrovská a žije v ní obrovská spousta lidí různých národností, různého náboženského vyznání, lidí s různými zvyky, mluvících různými jazyky. V tomto výběru pohádek jsou kromě příběhů o císaři (kterých je málo - vždyť císař byl jen jeden a prostých lidí milióny) i vyprávění o šamanech ze zamrzlé Sibiře a naopak třeba příběh o stvoření světa podle představ lidí z deštného pralesa na jihu.

A protože je Čína od nás dost daleko a teprve v posledních létech o sobě dává víc vědět, v našich knihovnách nebylo moc knih o lidové kultuře jednotlivých národů, které bych mohla použít. Takže proto přišel poprvé ke slovu internet. Nakonec všechny obrázky a hlavně mapu zkontrolovala odborná lektorka, aby v knížce nebyly nějaké omyly.

A cesta do Číny? To je můj velký sen - strávit tam nejméně několik týdnů. Snad se to někdy povede.

Je vám některá z čínských pohádek milejší než ostatní?

Mám dvě oblíbené pohádky. První z nich je pohádkou toho největšího čínského národa - národa Chan. Jmenuje se "O Lu Panovi, prvním tesařském mistru". Na první pohled začíná podobně jako většina evropských příběhů: jsou tři bratři, kteří se vydají do světa za štěstím. Na rozdíl od evropských chasníků ale nehledají poklad nebo nevěstu - tedy něco, co by mohli vlastnit, ale jdou za vzděláním, za sebezdokonalením. Uspěje až ten nejmladší z nich, po mnoha příkořích na cestě najde na vrcholu vysoké hory Mistra tesaře, který ho svérázným způsobem, kdy se chlapec vlastně učí všemu sám, naučí tesařskému řemeslu na mistrovské úrovni. Chlapec se vrátí domů a pohádka už nemluví o tom, zda a kdy se oženil. Nám stačí vědět, že byl dokonalým Mistrem a k dokonalému člověku štěstí přijde samo. Tedy klíčovým slovem prostého člověka Staré Číny není MÁM, ale JSEM. Kdo jsem? Jaký jsem? Není to krásné?

Druhá pohádka "O krásné Pchu-mej" je vyprávění národa Oročon, který patří k lidem Sibiře. Je to velice dobrodružný příběh o přátelství mladíka a statečné dívky, kteří spolu putují krajinou, aby došli do vesnice, kde na mládence čeká krásná nevěsta. Cestou spolu pomáhají mnoha lidem, zachraňují je z nebezpečí, a ukazuje se, že chlapec by bez pomoci své přítelkyně jen těžko vítězil nad nepřáteli. Nakonec, když dojdou k cíli - mládenec zjistí, že jeho přítelkyně je ona krasavice, za kterou tak dlouho putuje, a vůbec nechápe, proč si ho nevzala hned na začátku? A ona mu prostě a logicky odpoví: "Přece si nemohu vzít muže, kterého neznám." No vida - tak moderní a rozumný přístup k životu, hodný současné dívky z 21. století. Děvčata, doporučuji následovat.