Možná by se zdálo, že na světě není banálnější problém než kapající kohoutek. A možná je to právě ta nebetyčná jednoduchost kapajícího kohoutku, která z něj dělá něco nepřímo úměrně otravného.

Kapající kohoutek zneklidňuje obyvatele bytu, ve kterém kape, z několika důvodů.

Za prvé, je všeobecně známé, že k Pekingu se pomalu blíží poušť a že vody tu rozhodně není přebytek. Další problém, který se k tomu váže je finanční. Nevím přesně na jakou částku by se mohl vyšplhat náš účet za vodu, asi by se to dalo unést, každopádně je to ale zbytečné a všechny zbytečné výdaje nějak vadí, protože jsou prostě … zbytečné.

A je tu ještě jedna věc. Kapání kohoutku, které se ve dne, v noci rozléhá po celém bytě, je prostě nesnesitelné. A to i když si odmyslíte problémy s pouští a pár korunami za měsíc navíc.

Rozhodně nepíšu nic nového. Potenciál kapajících kohoutků byl objeven už dávno a psychologové určitě přinesli spoustu uspokojivých vysvětlení. Na řeky a vodopády jsme evolučně zvyklí, dokonce i na kapající déšť, ale v koupelně? A tak jsem začala hledat pomoc.

Komplikace se nečekaly, vždyť kapající kohoutek snadno opraví i kdejaký domácí kutil!

Jak dlouho budu ještě muset pobývat v Číně, abych pochopila, že všechno je jinak? Ohledně kapajícího kohoutku bylo.

Když jsem konečně našla telefonní číslo, a také někoho, kdo mi ho vytočil a domluvil pomoc, dorazil do našeho bytu mladý Číňan z managementu sídliště. Podíval se na kohoutek, řekl, že se nedá nic dělat a odešel.

Trošku přeháním. Ještě před tím, než odešel řekl, že je potřeba koupit novou baterii. Celou novou baterii?! Dělá si legraci? To už tady bylo. Snaží se nás přinutit investovat do nové baterie protože jsme „hloupí cizinci"? Ani se nepodíval dovnitř, určitě jde jenom o špatné těsnění. Kapající kohoutky se u nás doma a koneckonců i v každém americkém filmu, vždycky řeší novým těsněním.

Po telefonu jsem prosila kolegu, aby se instalatéra zeptal jestli by nestačilo vyměnit těsnění. Domluva po telefonu nebývá snadná. Nedozvěděla jsem se nic. Co je špatného, jaké další možnosti jsou a kolik bude která stát. Nová baterie. Jaká? A kdo ji zaplatí? Ale hlavně, je to opravdu nutné?

Kromě problému pouští a zvyšujících se nákladů za vodu se pro mě stal kapající kohoutek symbolem rozpadající se domácnosti a mé vlastní neschopnosti ten problém vyřešit. V každé kapce, která se s rámusem tříštila o dno kbelíku (který jsme pod kapající sprchu daly logicky ve snaze bojovat proti pouštím a finančnímu krachu) byl i kus bezmoci. Co víc můžu ještě dělat? To opravdu nezvládnu zařídit něco tak JEDNODUCHÉHO? Odhodlala jsem se k žádosti o profesionální pomoc a profesionální pomoc mě zavedla do slepé uličky. Žádný další náznak co podniknout dál, co je špatně a jaké jsou možnosti.

Vážně mi to úplně zkazilo náladu. Netušila jsem, jakou moc může mít kapající kohoutek.

Když už jsem se začala s potůčkem v koupelně pomalu smiřovat (taky ne úplně pravda, smířit se s tím prostě nejde), vzala problém do svých rukou moje spolubydlící.

Tentokrát zašla na management osobně a přivedla fajn úředníka, který obhlédl všechny námi, ze zřejmých důvodů dlouho neřešené problémy, včetně nefungujícího světla a čehosi s televizí, a povolal celou armádu opravářů.

Televize funguje, ale barvy jsou opravdu zvláštní, s čímž se nedá nic dělat. S žárovkami napůl. Elektrikář poměrně snadno sundal kryt, se kterým jsem já nemohla hnout, a po chvíli konstatoval, že zářivku je opravdu potřeba koupit novou. S druhou žárovkou to bylo horší. Do objímky evidentně nešel proud, což jsme zjistily už dávno, když pouhá výměna žárovky problém nevyřešila. Opravář potvrdil, že to nefunguje a dodal, že spravit se to nedá.

S kohoutkem to vypadalo stejně beznadějně. Když už ale někdo do bytu přišel, chtěla jsem opravdu udělat maximum. Mám na mysli vyzkoušet všechny možnosti řešení. Proto jsem vytočila číslo majitele bytu a požádala instalatéra, aby mu vysvětlil co je za problém a aby majitel řekl, jak to řešit.

Když jsem ho dostala na ucho, jediné co jsem ovšem rozuměla bylo, že nemá čas.

Pouhý kapající kohoutek.

V tuhle chvíli mohl asi opravář klidně odejít a nechat nás v bytě v ještě hlubší depresi a nenávisti ke každé nové kapce. Naštěstí to ale neudělal. Nevím, jestli se mu nás zželelo, protože jako první ze všech těch lidí, které jsme volaly a žádaly o pomoc, pochopil, že když nám nepomůže on, nikdo jiný to neudělá. Těžko říct, protože ani to přece není důvod plýtvat vlastní kreativitou na cizí lidi.

A tak se tenhle instalatér jako první obtěžoval zavřít vodu a celou baterii rozdělat. K našemu překvapení tam samozřejmě opravdu žádné těsnění nebylo. Konečně jsme tak pochopily to, co všichni říkali už od začátku a čemu jsme nechtěly věřit. Opravdu bylo potřeba koupit celou novou baterii.

Kdo to kdy viděl, baterie bez těsnění! Navíc jsem nečekala, že v Číně, v zemi zaslíbené pouličním opravářům bot, kol i elektrických spotřebičů, může evoluce postupovat stejným směrem jako u nás. Tedy směrem k tomu, že když se něco poláme, jediné, co můžete dělat je vyhodit to.

Po rozmontování baterie to bylo jasné. Přestaly jsme protestovat a i když nám majitel pravděpodobně odmítne novou baterii zaplatit (protože jsme jistě vybraly moc drahou, prostě jinou než by koupil on), velmi jsme ocenily, když se instalatér už na nic neptal, celou baterii prostě odmontoval, vrazil nám ji do ruky a poslal nás na trh koupit přesně stejnou.

Obávala jsem se, že to nezvládneme. Ale nakonec to dobře dopadlo. Poprvé v celé kauze jsme se dokonce setkaly s profesionálním přístupem, když trhovec vytáhl z kapsy metr a všechny důležité parametry baterie ověřil.

Ticho v koupelně nás stálo 280 juanů (necelých 900 kč). V omezování šíření pouští jsme asi nepodnikly nic zásadního a celá baterie byla dražší než poplatky za vodu za celý rok. Pocit, že jsme ten problém dokázaly vyřešit, že domácnost už je zase scelená a hlavně to ticho.... za to rozhodně stály.

Někdy, když se nedá nic dělat, se nedá dělat nic a někdy, když se nedá dělat nic, se ještě něco dělat dá. Vyznejte se v tom.