Na některá témata, kterých jak se mi zdá neustále přibývá, se u nás sluší neptat. Každá opravdová dáma se urazí při otázce na věk a většina zaměstnavatelů přímo zakazuje hovořit o výši platu s ostatními podřízenými.

Způsob, jakým tohle všechno neplatí v Číně cizince chtě nechtě zaskočí. Všechno začíná celkem nevinně od toho, odkud jste a jestli se vám líbí Čína. Pak se situace přiostří otázkou na věk a hned za ní následuje výše platu.

Proč jsou nám tyhle otázky nepříjemné a Číňanům ne? Protože se k nim staví jinak celé společenství? Je to kultura a tradice, která přetrvá anebo musí každá společnost k tabuizování těchto otázek dospět?

Kolik je ti?

Skoro 30.

Jejda! Vypadáš na 18!

My běloši jsme přece všichni stejní! Anebo tipují tak málo, protože nečekají, že by se mohla „dáma" ve třiceti potulovat po Číně s batohem a cestovat lůžkovými vozy? Očekává se, že ve třiceti byste už měli něco mít. Např. články na WOSu (Web of Science), dobře fungující firmu, hodně peněz nebo „alespoň" manžela a rodinu. V každém věku vlastně byste už měli něco mít a pokud je jediné, co máte ve třiceti parádní skluz, nezbývá než tajit věk po celý zbytek života. Ono je to vůbec celkem obtížné, protože si všichni tak nějak myslíme, že bychom mohli mít víc než máme. Věk je škatulka. Prozradíte ho a šup, jste tam.

Stejně tak je škatulka i plat. Jeho výše je vyčíslením vašich schopností a nároků. Člověk se cítí nepříjemně když vydělává málo, ale stejně nepříjemně se může cítit i když vydělává hodně. Přiznejte někomu, že jste přijeli pracovat do Číny přes půl světa a vyděláváte míň než doma nebo naopak, řekněte lidem s 1.500 juany na měsíc, že máte 20.000 (jen příklad). Jsou to osobní informace a člověk má z nějakého důvodu pocit, že jejich zveřejnění ho může poškodit nebo ohrozit. Možná ale vadí jen to, že na tyhle otázky neexistuje „správná" odpověď. Ať je to jak chce, vždycky bude něco špatně a vždycky se to v zápětí dozvíte.

Podle lehkosti, se kterou ale kladou tyhle nepříjemné otázky Číňané, se zdá, že jejich vnímání situace je odlišné. Dívají se na vás a jsou zvědaví, kolik opravdu je tomu cizinci, co vypadá na 18? Jak si tady asi žije, co všechno si může koupit?

Jak jinak zjistit, jak se žije lidem, než otázkou na jejich plat? Třeba řidičům autobusů městské hromadné dopravy nebo metra? Kolik dostávají za to, že se každý den stresují v dopravních zácpách? Víc než ve fabrikách u pásu? A co konduktéři? Nebo lidé, kteří zametají ulice a oprašují telefonní budky? Vyplatí se jim kvůli tomu co vydělají jezdit až do Pekingu? A prodavačky? A dobrovolníci, kteří během dopravních špiček hlídají přechody pro chodce?

A tak jsem i já pomalu ztratila ostych a příště vám řeknu, co všechno jsem se dozvěděla.