Pamatuji si, že jedna učitelka zeměpisu nám kdysi říkala, že svět se pohybuje ve spirálách. Měla na mysli, že historie se opakuje, ale ne úplně přesně, vždycky o závit výš (nebo níž, jak chcete). Zaujalo mě to, dokonce se zdálo, že by to mohla být i pravda, taky proto jsem to dávno nezapomněla, ale co přesně tím myslela jsem tehdy netušila.

Ani dnes si nejsem jistá, že princip spirál chápu do všech důsledků. Za těch pár let od základky jsem si ale některých změn stačila všimnout i já. Změn, které v západních zemích dávno proběhly a těch stejných změn, které se v jiných oblastech teprve chystají.

Jeden příklad, který mě napadá, je školství, kde se spirála pohybuje směrem od učitele-vládce k učiteli-partnerovi. Postupná proměna tohoto vztahu je důsledkem změn v celé společnosti a jak se společnost vyvíjí, zdá se proces nezvratný.

Jiná učitelka, na vysoké škole ve španělském Madridu na mě o několik let později před celou třídou vesměs „západních" zahraničních studentů ukázala a řekla, že já jsem jediná, kdo má ještě celkem obstojné znalosti. Oni ale zase byli zvyklí pracovat ve skupinách a řešit komplexnější projekty. Něco za něco. Pohyb spirály je nezvratný.

Jako druhý příklad, kvůli kterému jsem vlastně začala psát tenhle blog, chci použít zábradlí visícího kláštera nedaleko Datongu. Už jsem zmiňovala, jak nebezpečně balancují úzké chodbičky chrámu nad pětasedmdesátimetrovou propastí. Jediné, co vás od toho prázdna odděluje je zábradlíčko tak do půli stehen. Přesně do výšky, kdy je těžiště vašeho těla stále ještě vysoko nad zábradlím a není proto třeba tolik námahy k přepadnutí.

Zaujalo mě to, protože u nás by to bylo z bezpečnostních hledisek nepřijatelné. Současně je mi to ale celkem sympatické, ta důvěra, že vím co dělám a nepřepadnu. Jen tak z nepozornosti nebo omylem. Ale i tahle spirála je už určitě v pohybu, směrem k žalobám za vyvrknutý kotník na malinko vyčnívající kostce v chodníku.