Jako bych v Číně nebyla dva roky. Tak jsem si připadala, když moje červená stojuanovka mizela v kasičce jednoho z klášterů v perfektně zachovaném městečku z doby vlády dynastie Ming.

Začalo to celkem nevinně, protože ono to vždycky začíná nevinně. Vlastně jsem do toho chrámu chtěla jenom nakouknout. Moc se nezdržovat, protože v Pingyao je toho k vidění hodně Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsem měla v ruce tři voňavé tyčinky a místní mnich už mě nutil na kolena a aby se mi líp klanělo, zvonil do rytmu na těžkou kovovou mísu. Krásný hlas.

Ještě nikdy jsem se k ničemu takovému v žádném chrámu neodhodlala. Tyčinky jsem zapálila, to ano, ale tím moje snahy „splynout" nebo možná zakusit „jaké to je" skončily. Nikdy nemůžete cítit „jaké to opravdu je" pokud to není opravdu. Stejně to ale bylo zajímavé. Nový pocit, experiment.

A pak jsem najednou seděla na židli a dostávala požehnání k tomu, abych se rychle vdala, jelikož to mnich po otázce na věk a na rodinný stav identifikoval jako můj největší problém. Následoval svatý papírek do kapsy nebo peněženky, výměnou za tu stovku.

Vlastně to bylo trošku rafinovanější. Po ukončení procedury jsem dostala do ruky něco jako pamětní knihu, ve které bylo zapsáno kdo přispěl jakou sumou. Většinou jména cizinců a stovka byla nejnižší částka.

Neuvažovala jsem moc racionálně, přiznávám. Byla jsem lapená v pasti a neměla jsem potuchu, jak se v takové situaci zachovat korektně. Rozhodně jsem nechtěla urazit žádná božstva, ani ta, ve která nevěřím.

Nevím, jestli Číňané ví, proč tohle na západní cizince funguje. To, že to funguje, ale rozhodně ví, protože toho zručně využívají. Funguje to proto, že nejsme na takový druh jednání zvyklí a myslím, ve většině případů hlavně asi nechceme být neslušní. Zákonitě si musí myslet, že jsme hlupáci.

Vrtalo mi to hlavou. Jaká je proti tomu obrana? Ve kterém momentě jsem měla celou tu lavinu zastavit? A jak to udělat bez zvýšení hlasu, prostě důstojně?

Když celá situace trošku opadla a zmizela pod nánosem dalších chrámů toho dne, zeptala jsem se na řešení svého průvodce, který mě samozřejmě nevaroval. Obviňovat a křičet na něj by nemělo smysl. Na tohle jsem si už v Číně zvykla. Nevaroval mě, protože to není jeho věc. Třeba se za stovku vdát chci, tak co.

Řekl mi, že jsem měla dát míň. Řekl, že deset juanů by stačilo. I jeden juan je OK.

Jak prosté. V zemi jako je Čína dá každý kolik může. V zemích jako Česká republika bývá většinou spodní limit. Někdy zákonně, někdy morálně. Málokdo daruje obětem zemětřesení korunu. Příliš nízká částka může prostě vyznít jako výsměch. O finanční výši morální únosnosti v čínských chrámech nemám ani potuchu. Kniha říkala minimálně 100 juanů, proto jsem nesáhla do přihrádky s drobnými. Příště to ale udělám, tedy pokud nebudu o požehnání vyloženě stát.

Mnich ještě zkusil popíchnout mou „hloupou dobrotu" a navrhl navýšení příspěvku o další stovku. Tady ale už narazil na mou finanční hranici. Dostal mě do situace, že mi bylo jedno, co řeknu nebo udělám, včetně naštvání božstev. Další stovku prostě ne. A tak jsem podvědomě nakonec vlastně udělala to, co jsem nevěděla jak udělat hned na začátku. Pravda, bylo to snazší, protože to už byla jedna stovka pryč.

Všechno a všichni máme své hranice. Kde je asi hranice toho mnicha? Jak dlouho ho tohle bude bavit?

Ve skutečnosti mě to ale vlastně moc nenaštvalo. Jen kdyby zmizel ten pocit, stejně naučený jako trapnost z věnování nízké finanční částky, podle kterého bych se teď měla cítit podvedená. Nebyla ta past nakonec moje vlastní?

A neměla bych být spíš mnichovi za tuhle lekci vděčná? Stovka, o které nebudu za měsíc vědět, zmizela, ale byla to celkem legrace, zkušenost, příběh, vzpomínka a možná se nakonec i vdám. Kdo ví ;).