Bylo nebylo, kdysi dávno se sešli tvrdě pracující muži a k pohoštění neměli víc než konvičku alkoholu. Tak malou, že se z ní mohl alespoň trošku napít jenom jeden z nich. Ale který? Dlouho diskutovali, až někdo navrhl, že všechen alkohol připadne tomu, kdo nejrychleji nakreslí klacíkem do písku hada.

Tři, dva, jedna! Jeden z nich byl opravdu šikovný a zatímco ostatní právě dokončovali hlavu hada nebo začínali jeho tělo, on už byl s kresbou hotov. Muž se sebevědomě rozhlédl po okolí, oznámil, že skončil a na znamení vítězství se natáhl po konvičce s alkoholem.

Chvíli sledoval, jak se daří ostatním, a pak ho napadlo, že by ještě mohl přikreslit hadovi nohy. A jak tak vytvářel hadovi nohy, skončil svůj obrázek druhý muž. Podíval se na prvního a se slovy „Tohle už ale přece není had." mu vytrhl konvičku z ruky.

Jaké poučení z toho plyne?

Tak o tom přemýšlím už přinejmenším rok.

Možná se vám to zdá jasné. Pro mě je ale tenhle příběh konkrétní ukázkou tzv. „kulturních odlišností". Líbí se mi proto, že se dá zkoumat. Ne jako ostatní „kulturní odlišnosti" které končí v této škatulce jen proto, že nevíme, kam jinam je zařadit nebo jak jinak si s nimi poradit a začlenit je do našeho vnímání světa.

Co myslíte vy? Napište mi, jaké poučení plyne z tohoto příběhu a komu by vlastně měla připadnout konvička s alkoholem. Já do příště napíšu, co všechno napadalo mě.

Jen ještě dodám, že tenhle příběh koluje mezi lidmi zkrácen do čtyř znaků – hua she tian zu – kreslit hada přidat nohy – a v běžné mluvě slouží k zjednodušení určitých životních situací tím, že se prostě pojmenují. Asi něco jako naše přísloví.