„Vážení cizinci, v rámci zajištění bezpečnosti doručíme příští úterý do vašeho bytu trezor. Buďte prosím doma. V opačném případě máme příkaz vstoupit do vašeho apartmá. Veškeré otázky zodpovíme na telefonu……"

Takhle nenápadně to všechno začalo. Osobně jsem události nevěnovala žádnou pozornost. Daleko legračnější se mi zdálo čekat celý den doma kvůli odpadkovému koši do koupelny, který poskytlo vedení „hotelu pro cizince" minulý měsíc.

V úterý jsem v klidu odjela na čínštinu a když jsem se pak vrátila, málem jsem o trezor zanechaný těsně za dveřmi zakopla. Ocenila jsem starost managementu o naše poklady a v rámci pravidla, pokud máš něco cenného, nech to ležet na tom nejnápadnějším místě, protože tam si toho zaručeně nikdo nevšimne, jsem trezor „uklidila" do rohu za závěs s tím, že se ho ve volném čase možná naučím ze zvědavosti ovládat. Jen tak, abych držela krok s dobou a už nikdy se nenechala zaskočit automatickou úschovnou zavazadel na nádraží. Bude to asi podobný princip ne?

Společně s lemy těžkého barokního závěsu se tak pro mě za trezorem uzavřela vodní hladina. Nikoli ale pro zbytek cizinecké komunity v západní části Pekingu spojené neviditelným členstvím v „emailové skupině". Ze schránky do schránky totiž začaly kolovat fotky k čemu všemu lze zmíněný trezor využít. Fantazii se meze nekladou, můžete na něj postavit kytku, nebo sejf poslouží jako fajn úkryt pro plastové ninja bojovníky a další hrdiny. Také do něj můžete zamknout královskou korunu pro oslavence, kterou dodává místní cukrářství společně s narozeninovým dortem. Minimálně tři dny se nemluvilo o ničem jiném.

I když jsem až doposud členství v internetové skupině propojující cizince ztracené v labyrintu Číny odolávala, záležitost s trezorem mě přinutila změnit úhel pohledu.

Vlastně mě to celé kompletně naštvalo. Opravdu nemáme k diskusi lepší témata než co všechno lze zavřít nebo postavit na trezor? A proč bych vlastně měla být členem skupiny, která takové věci řeší? Vždyť přece jsem zásadně proti životu na internetu na úkor reality. Proč se lidi neschází a nemluví, proč musí psát emaily a reagovat na reakce, takže nakonec je ze všeho nepřehledný chuchvalec informací?

Trezor rozvířil problém členství ve skupině, která informuje o setkáních, akcích, problémech a situacích, kterým tady, daleko od domova, všichni čelíme. Je to informační zkratka, máte problém, zeptáte se a někdo možná ví, jak ho vyřešit. Jenže omezuje kontakt mezi lidmi. Trezor ukázal, kdo ve skupině je a kdo v ní není. Resp. že široko daleko v ní nejsem já.

Mám se stát členem skupiny? Protože je to praktické? Nebo mám jen tak, z legrace, principu a smyslu pro vytváření opozice za každou cenu, dále odolávat? Být či nebýt?

Dnes jsem se rozhodla překročit svůj stín. Odmítání nových věcí nemá smysl. A vůbec, emailová konverzace přece tu normální, mezilidskou vůbec neohrožuje. Je to jen prostředek a záleží na nás, jak s ním naložíme.

Stejně jako s tím trezorem.

A vidíte, i já o něm nakonec píšu. I když tajně, aby emailová skupina nevěděla.