Když chcete zůstat stát na místě, musíte běžet co nejrychleji a pokud máte někam namířeno, je vždycky lepší vydat se na opačnou stranu.

Tak nějak to totiž dopadlo při plánování mé poslední cesty po Číně. A přitom cíl byl tentokrát „snadný". Od Pekingu asi 3 hodiny vlakem vzdálené přímořské městečko Shan Haiguan, kde jsou nejen pláže, ale také tu Velká čínská zeď majestátně končí v moři.

Po třech letech tvrdého boje o jízdenky jsem si troufla jít k prodejnímu okénku nejen bez čínského taháku, ale i bez obav, že se zase rozčílím. Vždyť už jsem připravená na všechny možnosti, se vším už jsem se někdy setkala, nic mě nepřekvapí. Moje sebevědomí vyplývalo hlavně z pocitu znalosti systému. A navíc, vlaků jede do Shan Haiguanu docela dost. Když se nepodaří sehnat levný lístek na pomalý vlak, i cena rychlého vlaku je přijatelná.

A tak to taky skončilo. Pro zpáteční cestu bylo potřeba začít uvažovat o rychlovlaku. Rychlovlaky jsou fajn. Pohodlné a taky jimi nejezdí tolik lidí, protože jsou dražší.

„Tak tedy ten rychlovlak, když nic jiného není." Rezignovala jsem na levnější lístky. „Ale to musíte jít na nádraží." „Na nádraží?" Někdy není v Číně problém čínština. Někdy je daleko větší problém pochopit, co slovy, kterým rozumíte, dotyčný myslí. „Ano, na nádraží, s pasem." „S pasem?" Lístky na rychlovlak jsem kupovala už před tím, nikdy se kvůli nim na nádraží nemuselo a už vůbec ne s pasem. Co když chci koupit lístek i pro přátele? To musím nejdřív objet je a vyžádat si jejich pasy? „Ano, ano."

Taková komplikace při kupování lístku mě opět vyvedla z míry. Z velké části proto, že jsem prostě nepochopila tu náhlou změnu. Pokaždé, když dojde k nějaké náhlé změně systému, který znám, mám tendenci si myslet, že si mě někdo jen dobírá, popř. mě posílá pryč aby si ulehčil práci.

Tentokrát, jako ostatně vždycky, to tak ale nebylo. Ode dneška, tedy od 1. června opravdu platí, že lístek na rychlovlaky lze koupit jenom s platným pasem. Cílem tohoto nového opatření je samozřejmě zvýšení bezpečnosti, a také ochrana spotřebitelů před falešnými jízdenkami.

Každá mince má dvě strany. Co když budu potřebovat jízdenku vrátit? Takhle jsem ji mohla dát známému a netratit nic. Kolik bude stát převedení jízdenky na jiné jméno? Pravda ale současně je, že kohokoli, komu bych chtěla nechtěnou jízdenku popř. prodat ohrožuji možností nákupu falešného lístku. Třeba to ale nakonec nebude tak komplikované, závazné, nezvratné a odrazující jako nákup letenek. Kdo ví, je třeba to vyzkoušet.

Pravda ovšem je, že jsem se kvůli jízdenkám na rychlovlak s pasy přátel na nádraží nevypravila. Je to daleko a jsou tam velké fronty. Snad budeme mít štěstí při cestě zpět jízdenky ještě budou. Kdo ví.

Za tři roky co jsem v Číně se změnila pravidla pro nákup jízdenek už nejmíň pětkrát. Nejdřív se daly lístky kupovat jen 4 dny dopředu. Potom 10 dní dopředu, ale to jen v době Jarních svátků. Potom se mohly kupovat 10 dopředu vždycky, a potom začalo být možné koupit i zpáteční lístek, ale jenom 4 dny dopředu. Teď je třeba pro lístky na rychlovlaky na nádraží.

Je opravdu třeba běžet jak nejrychleji to jde. A pokud možno nemít na svých cestách cíl, to by se snad ještě nějaká zapomenutá jízdenka našla ne?