Ráno jsme vstávali časně na poslední společnou snídani. Dnešního dne se celá výprava CRI rozdělí na tři skupiny, které budou pokračovat do různých částí země.

Snídaně se nesla v ospalém duchu a zejména kolegové, kterým se nepodařilo v noci usnout, viditelně trpěli. Po společném průjezdu celé kolony terénních aut kolem Potaly, se naše cesty definitivně rozdělili a náš automobil, jako součást západní skupiny, zamířil s dalšími na západ do města Žikace. Cesta vede pro Evropana velmi známou krajinou. Vysoké vrcholky okolních hor připomínají počátek rakouských Alp, nebo krajinu v severním Norsku. Silnice se klikatí v údolí řeky Lhasy, která se po několika stech kilometrech stane Brahmaputrou a nakonec se vlije do Indického oceánu.

Cestu rázovitou tibetskou krajinou jsme zvládli za šest hodin i s prvním tradičním tibetským obědem, připraveným v zájezdním hostinci malé vesničky.

Žikace, ač druhé největší město Tibetu, má pouhých 90 tisíc obyvatel. Oproti Lhase působí klidnějším, téměř venkovským dojmem.

Naše první návštěva, poté co jsme se ubytovali, směřovala do restaurace. Ale ne ledajaké. Tuto restauraci vede Tibeťan, který se před 18 lety vzdal mnišské dráhy a rozhodl se otevřít si svůj vlastní podnik. Jako znalec umění a tibetské kultury pak začal shromažďovat starožitnosti a věnovat se charitě. V restauraci, ve které nás přivítal (je to již jeho třetí), nás pak provedl malým muzeem, které zabírá celé druhé patro. Jeho sbírka představuje průřez dějinami Tibetu a zahrnuje velmi cenné a unikátní kousky.

Večeře se pak nemohla odehrát jinde, než v prvním patře, které je velmi vkusně zařízeno v duchu Tibetské kultury a historie. Místní jídlo kombinuje prvky, které můžeme najít jak v Indii, nebo Nepálu, tak v samotné Číně, zejména v Sečuánu. Pro Evropana byla největší zvláštností jídelníčku jehněčí hlava. Říká se, že člověk by měl ochutnat vše, nicméně tentokrát jsem ponechal tuto pochoutku svým čínským kolegům, kteří ji ocenili více.