Prví noc v Žikace byla, pro člověka navyklému na pekingské podnebí, nezvykle chladná, ale velmi příjemná.

Hned po snídani jsme vyrazili na kraj města, kde v oddechovém areálu probíhá kulturní festival. Většinu noci propršelo, tak byla půda před pódiem promáčená a bahnitá. Ani to však neodradilo návštěvníky, kteří se začali scházet již několik hodin před začátkem představení. Samotné vystoupení bylo v režii několika folklorních skupin, které předváděli tradiční tibetské tance a zpěvy. Na počátku mohli diváci sledovat účinkující, jak v krojích předvádí pomocí tance lidová řemesla, práce na polích, nebo s hospodářskými zvířaty. Později tance a písně symbolizovali další všední i nevšední události života Tibeťanů.

Po obědě zamířila naše výprava do kláštera Tašilhunpo, který se nachází na opačném konci města. Klášter není co do architektury tak monumentální jako Potala, avšak má k ní blízko co do svého významu. Klášter je o přibližně o dvě stě let starší. Nechal ho zbudovat první dalajláma a sloužil jako sídlo pančenlamů (druhá nejvýznamnější funkce hned po dalajlámovi), až do smrti zatím posledního desátého v roce 1989.

Že nepůjde o obyčejnou návštěvu, jsme zjistili hned po vstupu, když na rozhovor s námi přišel druhý nevýše postavený mnich kláštera. Od tohoto nesmírně milého a sympatického pána jsme se dozvěděli celou řadu zajímavostí jak o budhismu, tak i chodu celého komplexu, ve kterém žije na 800 mnichů. Poté jsme se vydali na nezapomenutelnou prohlídku samotného kláštera. Kupříkladu moci spatřit tibetské mnichy při modlitbách je velmi silný zážitek. Stejně tak procházet se v místech, kudy den co den chodí na učené debaty o budhismu celé generace jejich předků.

Večeři jsme pak s kolegy strávili debatou o tomto velmi autentickém zážitku, kterého se v jinde v Číně pohříchu nedostává.