Milí přátelé, byli jste někdy ve Lhase, hlvním městě Tibetské autonomní oblasti? Zda jste se tady také setkali s něčím nečekaným? Když náš korespondent přiletěl do Lhasy, uviděl zde mnoho překvapivého.

Především jde o taxíky. Na každé ulici v Lhase jich jezdí mnoho. Ve srovnání s Pekingem je jich tady k počtu obyvatel více. Jakmile se při chůzi na ulici zastavíte, hned vedle vás stojí taxík, ikdyž jste nemávali rukou.

Za této situace si asi těžko představíte, že před mírovým osvobozením v roce 1951 byla v Tibetu jenom dvě auta a jedna silnice. Ta auta patřila Dalajlámovi a silnice vedla z paláce Potala, tedy zimního paláce Dalajlámy, do parku Luo Bu Lin Ka, jeho letního paláce. V této době cestovali tibetští šlechtici obvykle na zádech nevolníků. Dopravní stav byl v roce 1959 tak špatný, že i Dalajláma emigroval do Indie na koni.

Zástupce ředitele Městského dopravního úřadu He Jiaquan se narodil v Lhase. Ve vzpomínce na minulost řekl:

„Před 46 lety byla v Lhase jenom jedna ulice, totiž nynější ulice Lidu. V kasárnách, kde bydlela naše rodina, byla dvě kola, která si v neděli a o svátcích chtěl půjčit každý z nás, jinak bychom museli jít do města pěšky."

62letý Tibeťan Suolang Jiebu začal řídit auto v roce 1965 a patřil k prvním 20 až 30 řidičům Tibetu. Díky společnému úsilí Tibeťanů a Hanů, příslušníků hlavní čínské národnosti, byly tehdy dány do provozu dvě silnice, vedoucí z Tibetu do sousedních provincií Si Chuan a Qing Hai. Ale ve městě Lhasa se dopravní situace změnila jen málo. Pan Suolang Jiebu řekl:

„Tehdy byly jenom ulice z cementárny do západního předměstí a ulice Lidu z centra města na Lhaský most."

Zástupce ředitele Městského dopravního úřadu v Lhase He Jiaquan si dobře pamatuje, že v tomto městě začaly jezdit veřejné autobusy teprve v roce 1976, kdy byly jenom 2 až 3. Kvůli malému počtu autobusů a jediné autobusové trati nebyla stále vyřešena dopravní situace obyvatel. V roce 1980, když absolvoval vysokou školu v jiné provincii a vrátil se do Lhasy, jel nákladním autem po náhorní plošině asi jeden měsíc. Řekl:

„Naše rodina bydlela na předměstí, které bylo 8 km západně od centra města. Když jsem se dostal do Lhasy, musel jsem jít 2 hodiny pěšky domů. Kdyby byl taxík, tato cesta by trvala jenom 5 až 6 minut."

Na začátku 80. let svolala dvakrát čínská ústřední vláda celostátní poradu o podpoře rozvoje tibetského hospodářství a společnosti a vypracovala řadu výhodných směrnic pro výstavbu Tibetu. Ústřední a ostatní místní vlády pomáhaly Tibetu ve výstavbě 43 projektů, které velice změnily tvářnost této oblasti. Úroveň urbanizace Lhasy se tak očividně zvýšila. Až na začátku 90. let si obyvatelé Lhasy všimli, že se jejich město zvětšilo a je zde více ulic, které jsou širší než v minulosti. Právě v té době se tady objevily taxíky.

Tibeťan Wangdui pracuje jako taxikář téměř 10 let. Řekl, že první taxikář v Lhase byl příslušník národnosti Han z provincie Gan Su. Vydělával tady a pak se vrátil. V době jeho odchodu bylo v tomto městě více než 20 taxíků, které řídili vesměs Hanové. Potom pomalu začali řídit taxíky také Tibeťané. Pan Wangdui řekl, že na začátku řídil auto typu Xiali, které stalo necelých 80 tisíc čínských jüanů, a nyní on a jeho manželka řídí dvě auta typu Santana, z nichž každé stalo přes 120 tisíc jüanů. V uplynulých letech jeho rodina koupila ledničku, přehrávač videodisků, koberce a televizor, který také vyměnili z menšího za větší.