Na začátku vývoje nebylo kung-fu rozděleno do dvou kategorií. V době před začátkem vlády čínské dynastie Sui a Tang existovalo jediné kung-fu. V té době bylo kung-fu stále spojováno s válkou a nebyl vytvořen všestranný styl. Čínské kung-fu se změnilo na cvičení v sebeobraně s kulturními charakteristikami až v době vlády dynastie Qing. Tato změna znamená vytvoření vnitřního stylu kung-fu.

Podle současných průzkumů spojuje vnitřní styl kung-fu čínské kung-fu s taoismem. Bojové techniky a tréninkové metody vnějšího stylu kung-fu reprezentují teoretický systém taoismu. Konkrétně kung-fu přijalo taoistickou teorii „yi-jing" a teorii výživy z Knihy proměn. Tři nejznámější vnitřní styly wu-šu jsou tai ji quan (tchaj-ťi-čchuan), bagua zhang (pa-kua-čang) a xingyi chuan (sing-i-čchuan). Vznik vnitřního stylu kung-fu znamená vznik čínského bojového umění s kulturou.

Rozdíl mezi vnitřním a vnějším stylem kung-fu je, za prvé, pohyby vnějšího stylu kung-fu jsou stále tvrdé a plné síly, naopak pohyby vnitřního stylu kung-fu jsou měkké. Například typické vnější styly pěstního souboje Shaolin a Chang. Jejich techniky se vyznačují přímočarostí a rychlým rytmem, střídaní tenze a uvolnění je výrazné. V sestavách dominuje tvrdost, energie qi je řízena myslí. Typické vnitřní styly kung-fu tai ji quan (tchaj-ťi-čchuan) a bagua zhang (pa-kua-čang) jsou odlišné. Například v pohybu se usiluje o klid. Prostřednictvím dýchání klesá qi a mysl vede qi dále do těla.

Za druhé se liší i způsob cvičení vnitřního a vnějšího stylu kung-fu. Styl Shaolin je specifický, pohyby jsou tvrdé a plné síly, útok i obrana jsou propracované. Prakticky je tento styl velmi dobře aplikovatelný. Tai ji quan nejenom léčí, ale je především způsobem boje. Pro svoji proměnlivost, tvrdost v měkkost, pěstování schopnosti v boji ihned po doteku soupeře správně reagovat, je oblíbeným stylem na celém světě.