14. ledna nás navždy opustil známý čínský lingvista, otec čínského Pinyinu Zhou Youguang (Čou Jou-kuang). 13. ledna oslavil pan Zhou své 112. narozeniny. V roce 2012 v rozhovoru pro novináře řekl: „Ostatní dělají pětileté plány, já dělám jen „roční plán", ale věřím, že se dožiju 108 let, to nebude problém." Pomalu a pečlivě podepsal na knihu své jméno „Zhou Youguang a dále připsal: „Je mi 107 let".
Při prohledávání souborných děl pana Zhou Youguanga jsme zjistili, že zvyk uvádět pod autogram svůj věk začal ve svých 90 letech. Od „Je mi 95 let", „Je mi 96 let"… pokračoval až do 108 a pokaždé, když se poslední číslice zvýšila o jednu, došlo k ohromujícímu zázraku, kterým myslíme nejen prodloužení biologického života, ale také střízlivou mysl, bystré uvažování a ostřejší kritický duch, které neodnesl čas. Zhou Youguang stále věnoval pozornost aktuálnímu dění, každý den četl více než 5 druhů novin, často dostával časopisy od přátel ze zámoří. Když ho něco napadlo, zapsal si svou myšlenku s pomocí malého psacího stroje.
V Zhouově nízkém pokojíku je nejvýraznější jeho fotografie se svou ženou Zhang Yunhe (Čang Jün-che). Na fotografii se druhá dcera Zhangovy rodiny usmívá, jakoby jemně sledovala svého milence, se kterým prožila téměř 70 let a všechny radosti i strasti minulého století.
Stoletá proměnlivost
Zhou Youguang se narodil v roce 1906, podle tehdejšího kalendáře byl 32. rok vlády císaře Guangxu (Kuang-sü) z dynastie Qing (Čching), poté přežil dobu vlády Beiyang (Pej-jang), období Republiky a Novou Čínu, proto ho přátelé považovali za „veterána čtyř dynastií".
Když šel jednou do nemocnice na lékařskou prohlídku, napsal do formuláře věk 97 let. Pracovník si myslel, že už mu hlava neslouží, proto to bez přemýšlení změnil na 79. Ale Zhou Youguang nebyl zdravý, měl tuberkulózu a také duševní depresi. Bydlel ve velmi skromné budově v Houguaibang (Chou-kuaj-pang) Hutongu na ulici Chaoyangmennei (Čchao-jang-men-nej) v Pekingu. Pokoje byly velmi skromné, velmi vzdálené od jeho „slávy" ve vnějším světě, to mu ale vůbec nevadilo. „Žil jsem v neklidné době. Třikrát v životě jsem přišel úplně o všechno. Můj pradědeček byl vládní úředník v dynastii Qing, poté, co odešel do důchodu, obchodoval se suknem a v zastavárně, byl jedním z prvních podnikatelů ve městě Changzhou (Čchang-čou), ale tehdejší zemědělská rebelská armáda Taipingtianguo (Tchaj-pching-tchien-kuo) vypálila náš dům, a můj pradědeček se utopil. To bylo poprvé, co jsme přišli o všechno. Během války proti japonské agresi jsme uprchli do provincie Sichuan (S'-čchuan) a náš dům jsme svěřili do péče starému pracovníkovi, mysleli jsme, že se vrátíme nejpozději do 3 let. Netušili jsme, že v Sichuanu strávíme 8 let. Když jsme se vrátili, byl starý pracovník už pryč. Naše věci zmizely a v domě žila jiná rodina. To bylo podruhé, kdy jsme přišli o vše. Potřetí to bylo za Kulturní revoluce, kdy jsme byli přestěhováni do autonomní oblasti Ningxia (Ning-sia) na fyzickou práci a náš dům obsadili rebelanti. Po revoluci jsme se vrátili domů, kde ale nic nezůstalo. Třikrát v životě jsem přišel o všechno, proto mi v následujících dnech už nic nevadí."
Žil v tak neklidném století, kolik strastí zažil? Při vzpomínkách na minulost si pan Zhou často povzdechl. „Nejtěžší doba v mém životě byla osmiletá válka proti japonské agresi ve městě Chongqing (Čchung-čching). Jednou jsem se vrátil z pracovní cesty a celá kancelář byla vybombardovaná, kolegové zmizeli. Když jsem se vrátil domů, našel jsem také jenom ruiny, nevěděl jsem, co se stalo s mou rodinou…"
Další příběhy, které pan Zhou vyprávěl, jsou jako dramata protkaná časem, nevíme, zda jsou smutné nebo šťastné. V 50. letech minulého století šel Zhou jednou do opery, měl s sebou tehdy malý dalekohled, který přivezl jeho syn ze Sovětského svazu. Divák vedle něj si někdy dalekohled půjčil, Zhou mu ho vždy ochotně podal. Při přestávce Zhou zjistil, že člověk na sedadle vedle něj poutá velkou pozornost ostatních diváků. Nevěděl proč, a proto se zeptal: „Na koho se díváte?" Nakonec se dozvěděl, že je to přece Puyi (Pchu-i, poslední císař dynastie Qing). „Puyi seděl vedle mě a já to nevěděl. Později jsem si dělal legraci, že kdybych věděl, že vedle mě sedí „císař", byl bych mu ten dalekohled věnoval!" Při vyprávění se Zhou rozesmál.
V době Kulturní revoluce byly potraviny na příděl a lístky na potraviny často nestačily, chyběly také Zhouove rodině. „Lidé mi říkali, že jsem přece členem ČLPPS, proto můžu jít se svou ženou na jídlo do ČLPPS, kde se nemusí platit potravinovými lístky, tak budou lístky pro mou rodinu stačit. Proto jsem často chodil se svou ženou na jídlo do ČLPPS. V jídelně vedle nás seděl jeden starý pán a jeho manželka, ten starý pán byl Puyi. „Císařovi" chyběly lístky na potraviny, teď to zní jako vtip, ale tehdy to byla pravda."
Při pohledu zpět na celý život pana Zhou Youguanga je zřejmé, že od mládí měl optimistickou, svobodomyslnou, ale klidnou povahu. Tu zdědil po své matce, která žila do 96 let, ale pan Zhou se domníval, že důležitější je neustále se vzdělávat.
